Společné bydlení s partnerem. Hnízdečko lásky a pohodlí, kde si dvě osoby mohou užívat své blízkosti a maxima sdíleného času. To vše zní nádherně, ale s trochou smůly se to může obrátit v pravý opak. Své o tom ví Lukáš, který do svého bytu přizval přítelkyni, a z jeho domova se náhle stalo doslova okupované území.
Článek byl zpracován na základě příběhu čtenáře. Fotografie jsou pouze ilustrační a jména osob byla na žádost čtenáře pozměněna.
Chtěli jsme ušetřit a být spolu častěji
S přítelkyní spolu chodíme poměrně dlouho. Je to přibližně rok a půl, co se potkáváme, ale oba už jsme po vysoké škole a pracujeme poměrně daleko od sebe. Zůstává nám tedy jen víkend a občas nějaký ten čas o volnech. Chtěli jsme si sebe užívat mnohem častěji, a navíc bydlíme ve velkém městě, kde jsou nájmy zkrátka drahé.
Rozhodli jsme se proto pro společné bydlení. Přítelkyně nakonec svolila k tomu, že opustí svůj byt a po vypršení výpovědní lhůty půjde bydlet ke mně. Moc jsem se na to těšil. Bohužel jsem si neuměl představit, co mě čeká.
Nejdřív to začalo troškou nepořádku
Jakmile se přítelkyně přistěhovala, začala se okamžitě zabydlovat. Samozřejmě jsem s tím počítal a přikoupil jsem nějaké skříně a úložné prostory, aby měla své vlastní území. Když ale začala stěhovat jednu nesmyslnou věc za druhou, trochu jsem znervózněl. Můj byt je prostorný o velikosti 1 plus 1 a pro dva je naprosto dostačující. Tedy vždy jsem si to myslel, než začala přítelkyně přinášet proutěné koše, spousty nesmyslných doplňků, a pomalu tak plnit původně užitkové prostory cetkami na ozdobu.
Náhle si ve svém bytě přijdu jako host
Jakmile jsem to viděl, opatrně jsem naznačil, aby pomalu přestala nosit věci a že časem si vše dozdobíme společně. To se ale setkalo s úsměvem a ve finále nulovou reakcí, spíše naprostou ignorancí. Po měsíci společného bydlení jsem se vrátil domů z čtyřdenní pracovní cesty a čekal mě šok. Místo mého oblíbeného bytu mě čekalo růžové království. Postel vypadala jako cukrová vata, všude byla tuna nesmyslných doplňků. Jakmile jsem otevřel dveře, dostal jsem ránu pěstí myriádou vůní.
Tu veškerou výzdobu bych časem snad ještě i zvládl a zvykl si na ni. Tedy za předpokladu, že bych žádného kamaráda nepustil do bytu. Problém ale nastal v momentě, kdy začal mizet veškerý řád. Moje věci jsem nacházel uklizené a schované tam, kde nikdy nebyly, a například v koupelně pro mě bylo vymezeno jen pár centimetrů za vanou pro šampon. Aspoň že tak! Jenže ručníky byly taky růžové…
Když se pokusím s přítelkyní posadit a začít řešit náš byt, bohužel se mi nedaří najít vhodná slova. Moje věci mizí i přesto, že je vracím stále zpátky. A růžová se stala dominantní barvou našeho bytu. Těšil jsem se na společné bydlení, ale dnes toho rozhodnutí jednoznačně lituju.
Autor: Nikol Kolomazníková
