Léto roku 1943 je ve znamení pokračující 2. světové války a také nejspíše největší tankové bitvy v historii. Bitva u Kurska patří mezi ty, které se zapsaly do historie krvavými písmeny a to především proto, že do ní bylo nasazeno neuvěřitelné množství techniky a lidských zdrojů. Do bojů se zapojilo na více než 2 miliony vojáků, přes 35 tisíc děl a minometů, sedm tisíc tanků a pět tisíc letadel. To v historii nemá obdoby, podobně jako množství zničené techniky po boji, která se počítala na tisíce. Pojďme si bitvu projít podrobněji.
Před bitvou
Bitvě u Kurska předcházela porážka Wehrmachtu u Stalingradu, která byla pro SSSR a Stalina důležitým vítězstvím, protože po ní docházelo k postupnému vytlačování Němců z území Sovětského svazu. Rudé armádě se však nedařilo postupovat systematicky, protože např. v oblasti kolem měst Orel a Belgorod se maršálu Erichu von Mansteinovi dařilo držet frontovou linii. Ta byla poskládána z vojáků týlových složek a zbylých jednotek, mezi nimiž byly i ty původně nebojové. K tomuto mu pomohl i přísun čerstvých jednotek, které dorazily z Francie.
V oblasti kolem města Kursk se však Rudé armádě dařilo postupovat. Díky tomu vznikl zvláštní výběžek, který mohl zapříčinit prolomení obranné linie Wehrmachtu.
Sovětský postup byl pozastaven jarním táním a navíc byl komplikován rovinatým charakterem území, kde mohlo dojít k odříznutí předsunutých jednotek. To však Sovětům nevadilo. Naopak Adolf Hitler četl situaci jinak. Nařídil generálům simultánní útok na oba boky, kterým chtěl „odříznout“ výběžek a vyrovnat tak frontu. V případě, že by se tento krok zdařil, došlo by k oddělení jednotek Voroněžské a Centrální fronty od ostatních, čímž by Rudá armáda ztratila 1/5 vojska.
Kursk byl navíc pro Hitlera zásadní, protože tvořil klíčový železniční uzel pro spojení Moskvy a jihu SSSR.
Hlavní motivací Němců k přípravě bitvy u Kurska byla vidina vítězství podobně jako v roce 1941 a také skvělé výsledky zbrojního průmyslu, který vedl Albert Speer. Nová generace zbraní a techniky se jevila jako záruka úspěchu v budoucích bojích. Problém byl však jinde – Rudá armáda v roce 1943 měla zcela jiné velení než roku 1941, byla lépe vybavena a organizována a navíc disponovala téměř neomezenými lidskými zdroji, což si nejspíše Hitler neuvědomoval.
Zdroj: Mil.ru / CC-BY-SA 4.0
Příprava bitvy
Přípravě na bitvu u Kurska byl dáván velký důraz na obou stranách. Maršál Erich von Manstein měl k dispozici celkem více než 900 tisíc vojáků, téměř 3000 tanků, přibližně 10000 děl a 2100 letadel. Na první pohled obrovská síla, která při správné organizaci útoku mohla být úspěšná. Jenže na straně Rudé armády pod velením Georgije Žukova stálo neuvěřitelných více než 2,5 milionů vojáků, 5100 tanků, 25 tisíc děl a minometů a bezmála 2800 letadel. Z tohoto je patrné, že Žukov měl k dispozici na všech stranách větší sílu než Wehrmacht. Když k tomu přičteme lepší a rychlejší možnost zásobování nejen střelivem, ale i potravinami, pak je jasné, kdo od počátku tahal za delší konec provazu.
Rudá armáda nenechala nic náhodě a vybudovalo velmi silnou obranu, která byla posílena položením více než 1 milionu min a 6000 nových protitankových kanónů.
Ze zmíněného je patrné, že Sověti kladli velký důraz na dělostřeleckou podporu, ale neopomíjeli ani letectvo, které disponovalo více než 2,8 tisíci letadel, mezi kterými nechyběly bitevní letouny II-2. Pozemní podporu tvořily tanky T-34/76, které byly doplněny lehkými tanky a tanky dodanými Brity. Navíc byly pro boje připraveny i tanky KV-1, které měly být nasazeny do nejtěžších bojů.
Zdroj: Pavel Troshkin / Waralbum.ru (346897) / Commons.wikimedia.org
Oproti tomu Němci nasadili tanky Pz.Kpfw. IV, které přezbrojili kanonem s dlouho hlavní a ráží 75mm. Dále nasadili samohybná děla StuG. III a zbrusu nové „Panthery a Tigery“, které doplnili stíhače tanků, od kterých se očekávaly velké věci podobně jako od Luftwaffe, která nasadila protitankové verze Ju-87G Stuka a Henschel Hs-129.
Samotná bitva a její závěr
Bitva u Kurska měla začít 5. července 1943, ale shodou okolností byla o den uspíšena, protože Sověti zahájili dělostřelecký útok, díky němuž na severu došlo k utlumení a umlčení jedné poloviny německých dělostřeleckých baterií za využití pouhé 1/2 předpokládaného střeliva. Přes tyto ztráty Němci vyrazili do útoku. Na severu jednotky řídil generálplukovník Walter Model a na jihu sám Manstein. Ti proti sobě měli přesilu v podobě tří sovětských front pod velením Rokossovského, Vatulina a Koněva. Rudé armádě se podařilo zastavit postup Wehrmachtu dříve než dosáhl svých vytyčených cílů. Němcům se v bitvě u Kurska nepodařilo vyrovnat frontu, což vedlo k tzv. letní ofenzívě sovětské armády, která donutila Němce dále ustupovat. Navíc Sovětům vůbec nevadilo, že zaznamenali obrovské ztráty, protože splnili cíl a zvítězili.
Autor: David Mánek
