Možná vrchol 2. světové války, možná obrat v celé válce, ale především zlom na východní frontě, i tak by se dala popsat bitva u Stalingradu. Její počátek je datován na 21. srpen 1942 a ve velkém do ní zasáhla přicházející ruská zima, na kterou nebyli němečtí vojáci vůbec připraveni. Z poslední poznámky vyplývá, že konečným výsledkem bylo vítězství Rudé armády a spojenců a naopak velká a tvrdá porážka vojsk Adolfa Hitlera.
Základní cíl útoku
Cílem německého Wehrmachtu bylo dobytí ropných polí pod pohořím Kavkaz a zisk obrovských zásob zdrojů energie. Vedle toho by postup vojsk znamenal i přerušení zásobovací cesty přes Irán, po které byly Rusům dodávány nejen zásoby a potravinová pomoc, ale i tak potřebné zbraně. Vedle toho si Hitler předsevzal, že bitva u Stalingradu je symbolem, který otřese komunistického diktátora Stalina. Tato myšlenka byla správná, protože Stalin si odmítal připustit, že by Stalingrad byl dobyt a padl do rukou Němců. Právě proto se právě tady shromáždily dvě obrovské armády.
Zdroj: iMeowbot~Mw / Commons.wikimedia.org
Krysí válka
Výhodou Sovětů v bitvě u Stalingradu byla velikost města a strategická pozice na západním břehu řeky Volhy. V tomto místě řeka v některých místech dosahuje šířky větší než 1 kilometr. Na druhé straně Němci shromáždili obrovskou armádu, která čítala více než 300 tisíc dobře vyzbrojených vojáků (tzv. 6. německá armáda). Wehrmacht byl navíc doplněn vojáky z Maďarska, Rumunska a Itálie. Postup tak byl velmi rychlý, ale u bran Stalingradu a v centru tohoto města to nebylo tak jednoduché, protože se bojovalo o každou budovu. Také proto přezdívka – Krysí válka.
Rozhodující faktor – ruská morálka
Rusové v bitvě u Stalingradu ukázali, co vše je v jejich silách. Bojovali opravdu urputně a ze všech sil. A to nemluvíme pouze o vojácích Rudé armády, ale i o běžném obyvatelstvu. Odvaha, čest, ale i strach z nacismu. To byl hnací motor obránců. Ale nebyl sám. V komunistické armádě totiž existoval i vnější motivační stimul, který nutil vojáky bojovat a neustupovat.
Uzávěrkové jednotky – stály těsně za frontovou linií a měly za úkol zastřelit každého, kdo by snad chtěl ustoupit. V bitvě u Stalingradu prý tzv. rudí komisaři zastřelili celkem 13,5 tisíc vlastních vojáků.
Skvělý tah Rudé armády
Zdroj: Bundesarchiv, Bild 146-2006-0106 / Gehrmann, Friedrich / CC-BY-SA 3.0
I když se zdálo, že německá armáda dobyla Stalingrad a kontroluje ho i s pomocí mnoha dalších posil, tak tomu tak úplně nebylo. Stalinova vojska se totiž zatím shromažďovala před Stalingradem a 19. listopadu 1942 zahájila mohutnou protiofenzívu, která byla úspěšná, protože odřízla od zásobování přibližně 250 tisíc německých vojáků. Hitler reagoval snahou zásobovat své lidi vzduchem, ale to se vzhledem ke kruté ruské zimě a sovětské protiletadlové obraně nepodařilo. Vojáci tak hladověli, mrzli a navíc postrádali munici.
Paulusovo vzepětí Hitlerovi
V počátku obklíčení existovala šance pro Němce dostat se z bran Stalingradu, ale Hitler to svým vojákům zakázal. Dokonce generála Pauluse povýšil na polního maršála tak, aby se vzdát nemohl. To bylo proti historickým pravidlům. Ale Paulus nakonec 31. ledna 1943 neuposlechl a vzdal se spolu s devadesáti tisíci muži, jejichž osudem byly většinou koncentrační tábory na Sibiři. Ze zajatých mužů jich přežilo pouhých 6 tisíc a to je Rusové drželi v zajetí ještě desátý rok po skončení války. Až poté je propustili. Sám Paulus dožil ve východním Německu v Drážďanech.
Sumář bitvy u Stalingradu
Bitva u Stalingradu byla krutá. Celkem padlo více než 1,5 milionu vojáků. Na straně Němců a jejich spojenců to bylo přibližně 500 tisíc mužů. Na straně Rusů to bylo více než dvakrát více (1,1 milionu lidí). Přes velký rozdíl ve ztrátách skončila bitva vítězstvím Rudé armády, která přes obrovské ztráty právě tady překlopila na svou stranu průběh 2. světové války a začala německou armádu vytlačovat ze svých území. Hitler byl zoufalý a po vylodění anglo-amerických vojsk v Normandii směřoval k drtivé porážce.
Autor: David Mánek
