Strach, únava, samota. Tím vším si prošlo několik unesených Čechoslováků, když se dostali do zajetí organizace UNITA. Jejich příběh měl naštěstí šťastný konec. Přesto si prošli utrpením, které na mnohých z nich zanechalo trvalé následky.
Byl rok 1983 a v Angole už osm let probíhaly občanské války mezi organizací UNITA a vládním prokomunistickým lidovým hnutím za osvobození Angoly.
Tehdejší Československo podporovalo stávající vládu, a vyslalo tak několik mužů i s jejich rodinami na pomoc do míst, kde bylo třeba. Například pomáhat při stavbě papírny a celulózky.
Nikdo tehdy netušil, že by se pro ně mohla stát tato zdánlivě bezpečná mise něčím daleko složitějším.
Desítky kilometrů, dva měsíce pochodu
12. března 1983 vtrhly do města, ve kterém Čechoslováci pomáhali, ozbrojené síly UNITY. Střílelo se, vzduchem létaly granáty a celé to skončilo zajetím všech Čechoslováků včetně žen a dětí. Nikdo netušil, co se bude dál dít, a všichni proto poslouchali příkazy.
Cesta, kterou skupina urazila, byla dlouhá a nebezpečná. Spousta osob si s sebou nemohla vzít ani žádné osobní věci, a nebezpečnou džunglí plnou hadů tak putovali někteří jen v dřevěných sandálech. Vojáci UNITY se navíc báli sledování, a proto bylo jen málo času na odpočinek.
Brzy onemocněli první lidé. Kvůli nedostatku jídla a vysokým teplotám spojeným s vlhkým vzduchem mnozí dostali horečku, i tak ale museli jít dál.
19. dubna přichází velký šok. Jednoho z mužů náročné putování zmůže, a on tak umírá. Ostatní, včetně předškolních dětí, začínají mít strach, co bude dál.
Po dvou měsících se konečně dostávají do cíle a setkávají se s vůdcem hnutí Jonasem Savimbim. Ten sděluje Československu své požadavky. „Chceme jen, aby byla naše existence uznána. Oficiální politické uznání našeho boje je jediné, co požadujeme.“
Československo zprvu odmítá. Nakonec na podmínky přistupuje
Po několika dnech propouští UNITA ženy, děti a sedm nemocných mužů. Stále si ale nechává rukojmí, kterým navíc zakáže vzájemný kontakt.
Přesto mají zbylí muži naději, že se brzy dostanou zpět do rodné země. Jenomže tehdejší československá vláda z počátku nesouhlasí.
Trvá to několik měsíců, ale nakonec Čechoslováci na podmínky přistupují. Uznávají organizaci UNITA a navíc slibují, že přestanou zásobovat Angolu zbraněmi a dalšími věcmi.
S Jonasem Savimbim se navíc osobně setkává náměstek ministra zahraničí Stanislav Svoboda a zavazuje se mu vším, co bylo domluveno.
Dvacítka mužů se konečně 21. června 1984 po více než roce a čtvrt od uvěznění dostává ze zajetí. Nejprve jsou převezeni jednotkami Červeného kříže, později pak Československým speciálem dopraveni zpět do rodné země.
Autor: Šárka Cvrkalová
