Příznivci Mistra Jana Husa byli bojovníky, na něž jste nechtěli narazit. V letech 1419 a 1434, kdy probíhaly husitské války, vynikali především promyšlenou taktikou. Ačkoliv historici vám popíšou celý arzenál zbraní, jež používali, přeci jen se nejednalo zrovna o profesionálně trénované vojsko. Přesto svou strategií kolikrát vyděsili protivníky nejen z řad křižáků.
Husité si byli dobře vědomi svých slabin, z kterých ale dokázali udělat přednost. Ve svých řadách neměli težkooděnce, pořádnou výzbroj si nemohli dovolit. Zaměřili se tedy na nevýhody takových brnění, jež chránila těla jejich nepřátel.
Dokázali využít, že nepřátele omezuje brnění v pohybu. Podle toho volili terén
Tou hlavní byla jejich váha. Výzbroj vojáků byla vzhledem k materiálu těžká, což jejich nositele připravilo o mrštnost a rychlost.
Aby protivníky ještě více omezili v pohybu, pro střety si vybírali místa s nerovným terénem a různými těžkostmi v podobě rozblácené země.
Moc dobře věděli, že žádnému těžkooděnci se nebude zrovna lehce vstávat, aby mohl odrazit útok nebo rychle utéct.
Vyzbrojili se tím, co používali při práci. Protivníky to zaskočilo
Co se týče zbraní, husité se vlastně vyzbrojili, jak se dalo. Jelikož se nejednalo o majetné šlechtice, nýbrž chudé sedláky a zemědělce, protivníky zastrašovali předměty, které používali běžně při práci. Do rukou brali kosy, cepy nebo sekyry.
Další zbraně si vyráběli z toho, co měli po ruce. I to se ukázalo nakonec jako šťastné, protože nepřátele vyzbrojené meči takové zbraně zaskočily.
Řemdihy, kropáče, palcáty, kuše. Zdánlivě jednoduché zbraně se ukázaly v boji jako velmi účinné. Koule s bodáky visící z dřevěné násady nebo na ní rovnou připevněné se staly jedním ze symbolů husitských válek.
Palcáty, s nimiž se vrhali do boje, jim dokonce sloužili k zničení zbroje jejich nepřátel, což se s již popsanou taktikou odvislou od místa bitvy ukázalo jako dobrá kombinace.
A protože věděli, že s praky si hrají už malí kluci, nebáli se využít i služeb malých bojovníků a přibrali je do své armády.
Mezi dospělými válečníky pak byli i ti, kteří stříleli z děla. Specialitou husitských válečníků pak byly vozové hradby, v nichž si mohli schovat výbavu.
Hnali se za dosažením náboženské rovnosti a zpívali
Další výhodou husitů byla soudržnost a odhodlání. Hnali se za stejným cílem, tedy šířením Husových idejí a dosažení náboženské rovnosti. Sem tam podnikali spanilé jízdy za nepřáteli a prozpěvovali si jednohlasně chorál Ktož jsú boží bojovníci.
Nakonec se jim podařilo vytyčený cíl splnit. Katolická církev jim ustoupila a v roce 1436 byl uzavřen mír, známý též jako Basilejská kompaktáta. Čechy se tak pod vládou Zikmunda Lucemburského proměnily v království dvojího lidu, husitů i katolíků.
Autor: Alice Konopásková
