Pojem Nobelova cena slyšel nejspíše už někdy v životě každý z nás a dovedeme si představit, co se pod ním skrývá. Jde o ocenění za zásadní vědecký či technický objev, či za nějaký velmi podstatný přínos pro společnost.
Pro Československo bylo tedy velmi vzácným okamžikem, když právě jeho občan takovou cenu získal.
Nobelova cena se rozdává každoročně už od roku 1901. Na podzim roku 1959 tomu nebylo jinak.
S rozdílem toho, že tento den se stal velmi výjimečným pro československý lid, a především pro vědce, který se konečně dočkal. Jaroslav Heyrovský byl toho roku oceněn Nobelovou cenou za chemii.
Vědě zasvětil celý život
Jaroslav Heyrovský se odmalička věnoval chemickým a fyzikálním pokusům. Už jako malí se s bratrem bavili jinak než ostatní děti.
Místo, aby si hráli a běhali po venku s ostatními, vytvářeli rentgenovou lampou snímky rybiček a sbírali zkameněliny.
Po studiu v Londýně, kde se z něho stal bakalář, se vrátil domů. Po prázdninách chtěl pokračovat ve studiích, místo toho byl ale odveden do války, kde narukoval ke zdravotnímu oddílu.
Stal se vědcem na Karlově univerzitě
Po skončení války se stal Heyrovský profesorem fyziky na Karlově univerzitě. 10. února 1922 udělal ve své laboratoři zásadní objev.
Podařilo se mu z kapky rtuti udělat za pomocí vhodného vybavení elektrolýzu roztoku, a tím vytvořit polarografickou křivku.
Tehdy si Jaroslav Heyrovský uvědomil, že v podstatě vynalezl metodu, která je schopná zjistit složení jakékoli kapalné látky.
Teprve v roce 1924 navrhl společně s japonským kolegou stroj, pomocí kterého by měření probíhalo přesněji.
Tento stroj nazvali polarograf. Od té chvíle se na Univerzitu Karlovu jezdili polarografii učit vědci z celého světa.
Nominací byla spousta, dlouhé roky ale nepřicházel úspěch
Heyrovský byl za svůj objev nominován na Nobelovu cenu minimálně dvacetkrát. A to jak v oboru fyziky, chemie, tak i zdravotnictví.
Velkou roli tehdy hrála politika a také fakt, že Československo jako malá země nemělo příliš velkou šanci se na celosvětovém udílení cen prosadit.
Až 26. října 1959 se konečně vědec dočkal. Pomocí rozhlasu bylo sděleno všem občanům Československa jméno, které je udělalo hrdými a které přineslo Heyrovskému obrovskou radost. Po více než třiceti letech od svého objevu se konečně dočkal ocenění.
10. prosince téhož roku si mohl oficiálně vyzvednout svou cenu. V koncertním sále ve Stockholmu jako první Čech převzal Nobelovu cenu za chemii.
Jeho práce se ale podepsala na jeho zdraví. Jelikož celé ty roky pracoval především s rtutí, v březnu roku 1967 zemřel na celkové tělesné vyčerpání.
Autor: Šárka Cvrkalová
