Jde pravděpodobně o nejznámější, ale zároveň nejzáhadnější příběh vlčího dítěte. Chlapec, který děsil lidi v oblasti, ve které žil, byl poprvé chycen v roce 1799. Instinkt mu ale napovídal, aby utekl. A tak se ještě rok potuloval nahý po lesích, než ho o rok později znovu chytli a předali do sirotčince.
Ve francouzském sirotčinci Saint-Affrique pojmenovali chlapce Joseph. Podle odhadu dvanáctiletý hoch nikdy nebyl v kontaktu s lidmi. On se tak bál ošetřovatelek i ostatních dětí a ostatní se báli jeho.
Odmítal všechno, co bylo lidské. Do péče si ho vzal přírodovědec
Joseph vykonával potřebu tam, kde ho zrovna napadlo. Odmítal nosit lidské oblečení, vše ze sebe hned strhal. Jedl pouze z podlahy. Několikrát se dokonce pokusil přes zeď sirotčince utéct, avšak marně.
Když si ho později zal do péče přírodovědec Pierre Bonnatere, zjistil, že většina jizev z chlapcova těla je pravděpodobně z doby ještě předtím, než žil v divočině. I přes rozsáhlé pátrání se ale nepodařilo nalézt nikoho, komu by chlapec patřil.
Po roce studia se Donnaterovi podařily první pokroky. Joseph už ze sebe nestrhával oblečení, naučil se jíst některá jídla, která do té doby odmítal.
Stále si ale zbytky zahrabával do země, vydával jen podivné skřeky a útočil na svůj odraz v zrcadle.
Skončil ve spolku pro hluchoněmé
Když přírodovědec usoudil, že už s chlapcem více nezmůže, odvezl ho do spolku pro hluchoněmé. Tady o něj projevil zájem Philippe Pinel, tehdy vedoucí Společnosti pozorovatelů člověka.
Ten o Josephovi prohlásil, že trpí idiocií, a pravděpodobně proto mohl utéci své rodině a stát se takto divokým.
S tím ale nesouhlasilo více lidí, podle kterých byl chlapec mentálně v pořádku, jen zanedbaný a neznalý pravidel.
Jak se z Josepha stal Viktor
O několik měsíců později se jiný člen týmu Julien-Joseph Virey společně s kamarádem doktorem rozhodli chlapce přejmenovat na Viktora a začít se mu více věnovat. A jejich péče měla úspěch.
Viktor brzy začal rozeznávat předměty podle jména. Sám se sice mluvit nenaučil, ale věděl dobře, o čem si povídají jeho dva pečovatelé a velmi bystře reagoval. Později se mu podařilo osvojit si tři slova: Mléko, ach, bože.
Bohužel Viktor se brzy přestal zlepšovat a stát, který financoval jeho ošetřovatelku, odmítl dávat další peníze, protože chlapec už podle všeho dosáhl svého limitu. V roce 1810 se musel odstěhovat z institutu pro hluchoněmé.
Ošetřovatelka, která ho odmítla opustit, odešla s ním do malého domku u lesa. Zde chlapec opět zvlčil, ačkoli už se od ní nepokusil utíkat. Viktor zemřel pravděpodobně v roce 1828, kde je ale pohřbený, dodnes nikdo neví.
Autor: Šárka Cvrkalová
