Kdo je to toreador nejspíš tuší každý z nás. Zápasník, který v ringu za povzbuzování diváků stojí proti býkovi. Jenomže tyto zápasy mají poměrně drsná pravidla a možná málokdo ví, že zvíře má jen minimální šanci na přežití. Přesto se touto morbidní formou ve Španělsku lidé baví už roky.
První moderní korida, neboli býčí zápas, se konala v Madridu roku 1726. Její pravidla se v podstatě dodnes nezměnila.
V ringu je přítomno šest toreadorů, z nichž jeden provokuje býka červenou plachtou. Ten má k dispozici meč, jímž má býka skolit, zatímco ostatní mají k dispozici kopí, kterým brání zranění ostatních.
Pokud diváci usoudí, že je býk dostatečně silný a zaslouží si žít, mávají bílými šátky a zvíře může být ušetřeno. V opačné případě si zápasník jako trofej odnese jeho roky, kopyto, či jinou část dle vlastního uvážení.
Desítky tisíc mrtvých zvířat ročně
Pro potěšení publika zabodávají toreadoři do býka kopí, nakonec ho usmrtí mečem. Pro nás je to nemyslitelné, ale pro jiné kultury je to na denním pořádku. Korida je rozšířena především ve Španělsku, Portugalsku a některých zemích Latinské Ameriky.
Statistiky jasně říkají, že pouze ve Španělsku zemře ročně více než deset tisíc býků. Právě z tohoto důvodu začínají být býčí zápasy v mnoha zemích zakázány.
Ale přesto je to i nadále pro některé země tradice, které se nehodlají zbavit. Obhájci býčích zápasů dokonce tvrdí, že býci určeni ke koridě si užijí čtyři roky skvělého života, zatímco zemědělská zvířata oproti nim žijí déle, ale v mnohem horších podmínkách. To ovšem nic nemění na tom, že mají jediný úkol: zemřít rukou bojovníka.
Netrpí pouze zvířata, i lidé mohou tragicky zahynout nebo ztratit ve svém životě to nejdůležitější
Důkazem toho je například případ z roku 2016. Ve svých teprve devětadvaceti letech podlehl zraněním z býčího zápasu Víctor Barrio.
Býk ho nabodl na rohy a zarazil ho ke zdi. A ani přes veškerou pomoc se nepodařilo mladíkův život zachránit. Souboj byl navíc přenášen živě do televize, na kterou se dívala i manželka oběti. Ta tak v přímém přenosu viděla, jak její muž umírá.
Dalším případem muže, který na býčí zápasy doplatil, je Álvar Múnera. Ten svou první koridu vyzkoušel již ve dvanácti letech a ihned se do zápasení s býky zamiloval.
Jenomže když mu bylo čtrnáct, zúčastnil se jako divák zápasu, po kterém řezník z čerstvě zabité krávy vyřízl mrtvý plod. Je zvykem, že děti a ženy zápasí často místo s býky s kravami.
Když si Álvar uvědomil, co se stalo, brečel, zvracel a psychicky se zhroutil. I tak ale po třech letech opět začal bojovat.
Avšak tehdy se mu stal zážitek, ze kterého se už nevzpamatoval. Býk, se kterým zápasil, byl odolný. A přestože do něho bodal mečem již několikátou ránu, zvíře stále žilo.
A z toho pohledu se Álvar sesypal a později prohlásil, že už více krutosti nesnese. Ze zápasu si odnesl trvalé psychické následky.
Stojí celé to utrpění za zábavu několika tisíc diváků?
Býčí zápasy jsou dlouholetou tradicí v mnoha zemích. Přesto se postupně daří ochráncům zvířat i úředníkům je v mnohých místech zakazovat.
Otázkou je, zda tam, kde jsou zápasy stále povoleny, stojí smrt tolika zvířat za pobavení několika lidí, kterým dělá dobře vidět zvíře umírat.
Prokazatelně se totiž zápasy negativně projevují nejen na úbytku zvířat, ale také na lidské psychice. A to nejen zápasníků samotných, kteří často trpí depresemi, nespavostí, či agresivním jednáním, ale i na divácích samotných.
Autor: Šárka Cvrkalová
