Duševní nemoci byly po dlouhá staletí zahalena několika mýty a společnost se takto chorým lidem při nejlepším stranila. Jedním ze způsobů bylo i vypravování takzvaných lodí bláznů. Z nich se stal prostředek, jak se nepohodlných nemocných zbavit.
Lodě bláznů jsou především fenoménem renesance. První zmínka o nich pochází z roku 1486, konkrétně z rozsáhlé básně Sebastiana Brandta. V ní pojednává o cestě, kterou absolvovalo sto jedenáct šílenců na místo zvané Narrangania nebo Locagonia.
Žili na ulici všem na očích
Báseň vznikla na reálném základě, na rozdíl od ostatních vyprávění. Lodě, jež pluly od města k městu a které měly na palubě duševně choré, opravdu ve středověku existovaly. Těžko se ale dopátráme všech důvodů, proč tomu tak bylo.
Je možné, že se nemocných chtělo zbavit samotné město. Byli totiž vyloučeni ze společnosti a žili na ulici všem na očích.
Lodě nesměly kotvit v žádném přístavu
Slavný je i obraz Loď bláznů od Hieronyma Boshe. Na něm zachycuje pouť skupiny mužů a žen, kteří cestují po moři kamsi do neznáma. To je v podstatě základem tohoto mýtu. Panoval názor, že ti, kteří se vymykají normálu, by se měli pnechat napospas moři, nebo dokonce hodit přes palubu.
Téma lodí bláznů rozebíral i francouzský filosof Michel Foucault ve své první významné publikaci Dějiny šílenství: Hledání historických kořenů pojmu duševní choroby.
V ní se zmiňuje o středověkých dokumentech o lodích naložených blázny. Dle těchto materiálů zmíněná plavidla nesměla kotvit v žádném přístavu, aby se dotyční nemohli jen tak vrátit a znovu potulovat po ulicích.
Byli hrozbou pro zavedený řád
Šílenství bylo totiž už ve starověku považováno za něco démonického. Třeba takový Hippokrates se domníval, že lze vyléčit správným jídelníčkem. Ve středověku byly duševní choroby stigmatizovány. Hovořilo se o nich jako o něčem nadpozemském, ale v negativním slova smyslu.
Lidé trpící duševními poruchami byli izolováni, zapovězeni nebo vyhnáni. Pro společnost byli něčím, co se vymyká z normálu, jakási hrozba pro zavedený řád. Zřejmě i proto se tyto lodě vypravovaly, věřilo se, že se tím ochrání duševně zdraví obyvatelé.
Mučili je a mrzačili
Ve skutečnosti to byli právě nemocní, kteří se báli. Ostatní se k nim chovali hrubě, leckdy agresivně. Brutalita vůči nim stoupala. Mrzačení, mučení a vězení také nebylo výjimkou.
Ne všechny ale potkal tak krutý osud. Pečovalo se o nich ve špitálech. Pokud se nejednalo o cizince, měli šanci, že jim lidé pomohou. Tak se naštěstí postupem času také stalo.
Autor: Šárka Blahoňovská
