Strategické letecké bombardování vstoupilo do historie válek již v průběhu první světové války, teprve během té druhé ale povýšilo na úroveň jednoho z nejdůležitějších strategických prvků a bylo využíváno ve skutečně masivním měřítku. V roce 1945 navíc s vynálezem atomové bomby postoupilo strategické bombardování na zcela novou úroveň.
Oproti běžné představě ale výbuchy nukleárních zbraní nad Hirošimou a Nagasaki nepředstavují nejničivější nálety války. V tomto ohledu zaujímají „pouze“ druhé, resp. čtvrté místo. Který nálet byl tedy ten skutečně nejničivější?
Ohněm proti ohni
Když vrchní velitel japonského námořnictva admirál Jamamoto plánoval strategii války proti Spojeným státům, dobře si uvědomoval, že císařství může vést se svým soupeřem rovnocenný souboj pouze po určitou dobu. Ve chvíli, kdy se Američanům podaří zmobilizovat svůj průmyslový potenciál, jim budou moci Japonci vzdorovat jen velmi těžko. I přes to právě do této fáze válka v letech 1944 a 1945 dospěla. Američané se krok za krokem blížili k Japonským ostrovům, které navíc po obsazení ostrovů v jejich blízkosti začaly zasypávat i americké bomby.
V noci z 9. na 10. března 1945 vzlétlo z amerických základen v Pacifiku na 334 těžkých strategických bombardérů B-29 s prominentním cílem, kterým bylo japonské hlavní město Tokio. Na tomto místě je třeba ujasnit si jednu důležitou věc: americká doktrína týkající se strategického bombardování se v Pacifiku značně lišila od té, kterou uplatňovalo spojenecké letectvo na evropském bojišti.
Německo soustředilo svoji průmyslovou kapacitu do továrních komplexů, na které bylo možné útočit bodově (byť i v Evropě proběhlo několik vyloženě plošných náletů s jediným cílem: podlomit morálku protivníka, např. slavný nálet na Drážďany). Naopak v Japonsku byla značná část průmyslu rozdělena do stovek a tisíců drobných dílniček rozesetých po celých městech a nebylo možné je zaměřovat přímo. Jedinou šancí byly proto plošné nálety.
Dalším zásadním rozdílem mezi kontinentální Evropou a Japonskem byl ve struktuře staveb, v Evropě byly kamenné, v Japonsku dřevěné. Právě proto byly při náletech na Japonsko (a zmíněný nálet na Tokio nebyl výjimkou) používány především 500 kg klastrové pumy E-46 uvolňující menší napalmové nálože a další typy zápalných bomb.
Důsledky náletu
Následky náletu byly jedním slovem strašlivé, o život přišlo 100 tisíc lidí, další milion přišel o střechu nad hlavou. Více než 4 tisíce hektarů města bylo kompletně zničeno. Přímá destrukce dílen a dalších výrobních míst stejně jako vyřazení ohromného množství pracovníků dokázala ochromit tokijský lehký průmysl a v důsledku toho omezit i výkonnost toho těžkého. Návštěva postižených oblastí ze strany císaře Hirohita vedla k jeho zvýšenému tlaku na uzavření míru a měla tak podíl na japonském přiznání kapitulace.
Američané ztratili při náletu vlivem technických závad, protiletadlové obrany i značně oslabeného japonského letectva celkem 27 strojů.
Autor: Martin Straka
