Ještě dříve, než nacisté odstartovali samotný holocaust, se začali v rámci tajného programu zbavovat zranitelné skupiny obyvatelstva, a to zdravotně postižených. Jako vůbec první do jejich hledáčku padly děti. Odkud se vzala myšlenka pro vznik tajného programu Akce T4 a kdo ho dokázal formálně zastavit?
Tato „rasová hygiena“ začala v roce 1939 v rámci tajného výnosu říšského ministerstva vnitra, kdy měly všechny porodní asistentky a lékaři povinnost hlásit nově narozené postižené děti.
S myšlenkou přišel Hitler ve svém díle
Později byl výnos upraven a týkal se všech dětí až do sedmnácti let. V rámci tohoto programu nacisté v praxi vyzkoušeli nové zbraně k hromadnému vraždění nepohodlných občanů, které pak použili při holokaustu v masovějším měřítku.
Rasovou hygienu Hitler popsal už ve svém díle Mein Kampf, kde upozorňoval na to, že je třeba dohlížet, aby se v Německu plodily jen zdravé děti. Ihned poté, kdy NSDAP vyhrála v roce 1933 ve volbách, zavedli nacisté sterilizaci všech tělesně i mentálně postižených. Nedůstojnému zákroku se nevyhnuli ani alkoholici, epileptici nebo lidé slepí či hluší.
Cílenou likvidaci spustil v roce 1939 až oddaný nacista Richard Kretschmer, kterému se narodil tělesně a mentálně postižený syn Gerhard, a jelikož Kretschmer ctil onu rasovou hygienu, požádal Hitlera o možnost eutanázie.
První eutanázie v řadách nacistických představitelů
Poté, co i lékaři potvrdili, že Gerhard nemá žádnou šanci na vyléčení, dal Hitler této myšlence zelenou a Gerhard dostal smrtící injekci. Velmi rychle se začala rozvíjet byrokracie, která zahrnovala také evidenci dědičných a vrozených nemocí.
Od té doby úředníci u každého porodu vyplňovali formuláře, kde se mimo jiné hodnotily fyzické a jiné vady, které by dítě mohlo mít. Poté ještě další tři lékaři posoudili pouze skrze papíry, zda bylo dítě hodno života, nebo ne. Pokud dostalo dva křížky, byl jeho osud zpečetěn.
Postupně začaly vznikat ústavy s odborným dětským oddělením pod vedením uznávaných kapacit skrze pediatrii nebo psychologii, kde docházelo k cílené eutanázii. Většinou jim byla podána smrtelná dávka morfinu.
Děti jako pokusní králíci
Jelikož nacisté s rasově nečistými jedinci nikdy neměli slitování, i metody eutanázie dětí byly čas od času brutální, jako například cílené hladovění, které vedlo ke smrti a bylo podle lékařů přirozenější než jakýkoliv chemický koktejl.
Program byl následně rozšiřován o likvidaci starších dětí, mladistvých, a nakonec také dospělých lidí s handicapem.
Zdroj: Profimedia
Formuláře posuzující stav pacientů byly rozeslány do psychiatrických nemocnic a ten, kdo nebyl schopen pracovat, měl většinou zpečetěný osud.
Jedno kázání pobouřilo veřejnost
Na základě vracejících se formulářů nacisté počítali, že takto bude usmrceno až sedmdesát tisíc lidí. To už rozhodně nebylo malé číslo, k likvidaci proto byly speciálně upraveny prostory v léčebnách.
Vůbec k prvním takovým pokusům došlo v Brandenburgu. Lidé odsouzení na smrt byli v podstatě pokusnými králíky. Dostávali vysoké dávky chemických látek přímo do žíly, ale jako mnohem účinnější se jevilo zabíjení v plynových komorách.
Vše zpočátku probíhalo pod pokličkou, ale jak se zvyšovaly počty usmrcených handicapovaných dětí a dospělých, začala se veřejnost bouřit, zejména představitelé katolické církve.
Když v roce 1941 ve svém kázání biskup Galen vylíčil tuto vyhlazovací teorii a vyřknul otázku, zda podobný osud nečeká i válečné veterány, byl Hitler nucen veřejně tento program ukončit. Jak ale všichni víme, následovalo něco mnohem horšího.
Zdroj: allthatsinteresting.com, cs.wikipedia.org
Autor: Karolína Stoczková
