Lee Ok-Seon letos oslavila devadesát dva let. Je jednou z mála posledních přeživších „žen utěšitelek“. Bylo běžné odpoledne roku 1942 a Lee zrovna vyřizovala pochůzky pro rodiče, když ji skupina uniformovaných japonských vojáků násilím vtáhla do svého vozidla. Tehdy netušila, že své rodiče i své rodné město vidí naposledy. Bylo jí pouhých čtrnáct let.
To osudné odpoledne skončil její život v Busanu, městě v dnešní Jižní Koreji, nadobro. Vojáci ji převezli do tzv. comfort station – armádního nevěstince pro japonské vojáky v jimi okupované Číně. Lee se stala jednou z desítek tisíc comfort women neboli žen utěšitelek, které v letech 1932 až 1945 podrobila císařská japonská armáda nucené prostituci.
Sexuálními otrokyněmi byly především ženy z Koreje, Číny a dalších okupovaných zemí
Je to již téměř století, kdy byly první ženy nuceny do sexuálního otroctví pro císařské Japonsko. Záznamů a podrobností o všech případech zůstalo bohužel velmi málo. Japonsku se většinu důkazů podařilo zničit a odhadem až devadesát procent žen utěšitelek válku nepřežilo. O to bolestivější jsou však vzpomínky těch přeživších.
Rozmach vojenských nevěstinců
Vojenské nevěstince v japonské armádě existovaly již od roku 1932. Masově se pak rozšířily od roku 1937 po masakru v Nankingu. Tehdy císařské Japonsko dobylo hlavní město Čínské republiky a zahájilo šestitýdenní masakr celého města.
Zajali čínské vojáky, zabíjeli a mučili civilisty a brutálně znásilňovali čínské ženy. Počet zneuctěných žen je odhadován na neskutečných dvacet až osmdesát tisíc.
Masová znásilnění děsila celý svět a tehdejší císař Hirohito se bál jejich dopadu na obraz Japonska. Nařídil proto armádě, aby rozšířila vojenské nevěstince. Snahou bylo zabránit dalším zvěrstvům, omezit pohlavně přenosné choroby a zajistit stabilní a izolovanou skupinu prostitutek k uspokojení choutek japonských vojáků.
„Nábor“ žen do nevěstinců
Pro práci v nevěstincích byly ženy unášeny nebo donuceny. Vojáci je buď sebrali z ulice, stejně jako Lee, nebo jim nabízeli falešné pracovní příležitosti. Ženy pak odjížděly například s tím, že jedou dělat ošetřovatelky do vojenských nemocnic.
Některé dokonce prodali jako služky vojákům jejich rodiče. Ženy utěšitelky pocházely z celého území okupované jihovýchodní Asie, naprostá většina však byly Korejky a Číňanky.
Ve vojenských nevěstincích byly nuceny k pohlavnímu styku se svými vězniteli za brutálních a nelidských podmínek. Jednotlivé zkušenosti žen nesou mnoho podobného – opakovaná znásilnění, kterých přibývalo před bitvami, strašlivá fyzická bolest, těhotenství, pohlavně přenosné choroby a bezútěšné podmínky.
„Nebylo to místo pro lidi“
Lee Ok-Seon se jako jedné z mála podařilo nelidské zacházení japonských vojáků přežít. V nevěstinci zůstala až do konce války. Poté se rozhodla začít nový život. Odešla do Číny, domů už se nikdy nevrátila. Smutné je, že se rodiny přeživších sexuálních otrokyň často zřekly a nechtěly s nimi mít nic společného.
Strašlivým faktem zůstává, že vojenské nevěstince v Japonsku s koncem druhé světové války neskončily. Americké úřady povolily nevěstincům fungovat i po skončení války a desítky žen tak byly nuceny ke styku i s americkými vojáky. Celý systém byl ukončen až v roce 1946.
Dokumenty o těchto nevěstincích byly zničeny japonskými úředníky, historici se však opírají o další dochované dokumenty. Po celá desetiletí zůstávala historie těchto otrokyň bez povšimnutí.
Japonsko existenci armádních nevěstinců odmítalo. Své příběhy začaly ženy sdílet až v osmdesátých letech, postupně se pravda rozšířila mezinárodně a Japonsko uznalo zvěrstva, kterých se za války vojáci dopouštěli.
Smutná dohra u soudu
V roce 2016 podala hrst přeživších žen utěšitelek či jejich příbuzných hromadnou žalobu. Skupina žen nucených sloužit v nevěstincích chtěla na Japonsku vymoci odškodné a požadovala omluvu za své zotročení.
Jihokorejský soud však na počátku roku 2021 žádost o odškodné zamítl. Mezinárodní organizace pro lidská práva Amnesty International na svých webových stránkách uvedla, že rozsudek je velkým zklamáním. Nedokázala být zajištěna spravedlnost ani pro zbývající přeživší tohoto systému otroctví, ani těm, kteří již zemřeli, či jejich rodinám.
Zdroj: history.com, amnesty.org, en.wikipedia.org
Autor: Michaela Pauerová
