Vyčerpání, hlad, nedostatečné oblečení a mnohakilometrové trasy. Pochody smrti byly pro vězně z koncentračních táborů to vůbec nejhorší, co za celé období svého věznění zažili. Ačkoliv je nacisté podávali jako evakuační pochody, mnoho přeživších nezůstalo.
Když se v roce 1933 dostal k moci Adolf Hitler se svou nacistickou ideologií, těžko si zbytek světa uměl představit, co všechno tento člověk může zapříčinit. Nejprve začal likvidovat své odpůrce v samotném Německu a poté, co se z něj stal vůdce Třetí říše, se rozhodl ovládnout zbytek Evropy.
Tábory vznikaly už před válkou
Válka oficiálně začala v září roku 1939, kdy Německo pod vedením Hitlera napadlo Polsko. K Francii a Velké Británii se později přidali také Sovětský svaz a Spojené státy americké a ve více než pět let trvající válce se snažili Hitlera porazit.
Kromě bojů, které probíhaly na frontách a kde umíraly tisíce vojáků, docházelo k masovým vraždám také na území Říše v koncentračních táborech. Tam byli uvězněni převážně Židé, odpůrci Hitlerova režimu, homosexuálové, Romové a lidé neárijského původu.
Vůbec první koncentrační tábor vznikl v roce 1933 v Dachau. Po vypuknutí války jejich počet závratně rostl. Mezi největší tábory patřil ten v Osvětimi na území Polska, kde zahynulo téměř jeden a půl milionu lidí.
To nejhorší přišlo nakonec
Za hlavního strůjce organizovaného vyvražďování Židů jinak nazývaného Holocaust je považován Heinrich Himmler, jeden z říšských vůdců SS a gestapa.
Zdroj: US Army Signal Corps, Public domain, via Wikimedia Commons
Zajatci v koncentračních táborech byli nuceni těžce pracovat, žili v hrůzných podmínkách, dostávali jen minimum jídla, na některých nacističtí lékaři prováděli pokusy, aby nakonec byli zavražděni v plynových komorách. Těžko si představit, jak moc tito lidé trpěli, a to ještě netušili, že to nejhorší přijde až na konci války.
Když spojenci začali nad Německem získávat převahu a osvobodili první koncentrační tábory, nařídil Heinrich Himmler nucenou evakuaci vězňů do centra Říše a začaly takzvané pochody smrti. Nacisti tím chtěli zamést veškeré důkazy o vyhlazování a vězně případně použít jako vojáky. Hlavně aby v táborech nebyli vysvobozeni spojenci.
Nucená evakuace do centra Říše
Vyčerpaní a zesláblí vězni byli nuceni ujít pěšky velké vzdálenosti. Neměli pořádné oblečení a nedostávali téměř žádné jídlo. V nepříznivých povětrnostních podmínkách byli pod dohledem stráží nuceni pochodovat až do cíle. Sebemenší slabost, zaváhání nebo odpor byly trestány ranou do týla.
Někteří z přeživších pochodů smrti vypověděli, že si v jejich průběhu snažili vězni pomáhat navzájem. V noci se například drželi ve trojici za ruce a ten prostřední měl vždy možnost odpočívat.
Mnoho jich zemřelo vyčerpáním a hlady. Těla nechávali ležet v příkopech kolem cest, odkud byla přesunuta do masových hrobů. Většina vězňů pochody nepřežila.
Přeživších bylo málo
Šokující byly pochody také pro civilisty, kolem kterých zubožení vězni procházeli. Pohled na vyčerpané chodící trosky byl zdrcující a pomoci jim nebylo možné. I přes to se někteří snažili jim podat alespoň nějaké jídlo.
Také vězni z táborů, kam pochody směřovaly, nevěřili vlastním očím. Ti, kteří byli schopní dojít do cíle, umírali na následky vyčerpání a z hladu byli schopní sníst i trávu. Přeživší později vypověděli, že pochody smrti byly vůbec tím nejkritičtějším obdobím, které během svého věznění zažili.
Zdroj: smithsonianmag.com, cs.wikipedia.org, pametnaroda.cz
Autor: Karolína Stoczková
