Nástupnictví panovníka bylo dříve ve většině zemích řešeno pomocí rodinné linie. Na trůn obvykle nastupovali nejstarší synové předešlých vládců. Jenže v Osmanské říši tomu bylo jinak.
Pravidlo nejstaršího dědice zde nehrálo žádnou roli. Nastoupit na trůn měl vždy některý ze sultánových synů, byl ovšem problém zvolit toho nejvhodnějšího.
A o to větší dilema před smrtí sultán měl, že byl obvykle vlastníkem harému a synů mohl mít i několik desítek. Vybrat tak toho, který bude nejlepším nástupcem, nebylo snadné.
Život v kleci
Sultán si často užíval i s několika ženami najednou a každá z nich měla vše, co si mohla přát. Harémy byly hlídány eunuchy – mladými vykastrovanými muži, kteří se stali ideálními strážci všech sultánových žen.
Každá z žen mohla porodit sultánovi hned několik dětí. Mezi těmi docházelo často k hádkám o trůn a k válkám, do kterých byla zapletena mnohdy celá říše. Až do doby, než přišel nápad s výchovou dětí v klecích.
Jednalo se o palácová křídla, kde byli jednotliví potencionální nástupci umístěni pod neustálou ostrahou. To mělo zabránit spiknutí a snaze zavraždit své sourozence, ale zároveň jednotlivce chránit před ostatními.
Také to prověřilo psychickou i fyzickou odolnost jednotlivých synů sultána. Podle toho byl pak vybrán vhodný nástupce na jeho místo.
Jenže psychické následky po výchově v uzavřených prostorech a bez možnosti kontaktu s okolním světem byly mnohdy veliké.
Murad IV. s radostí napichoval své odpůrce na kůl
Murad IV. byl uvězněn v kleci ve svých šesti letech. Když se později stal sultánem, ihned se ukázalo, že výchova tohoto typu ho velmi ovlivnila. Ačkoli k tomu neměl důvod, dal vyvraždit své sourozence.
V celé zemi zakázal prodej alkoholu a tabáku. Kdykoli se někdo proti zákazu jen trochu provinil, byl ihned poslán na šibenici. Murad IV. miloval především usmrcení škrcením.
Hlavy těch, kteří ho neuposlechli, s radostí napichoval na kůly a vystavoval na náměstích a kolem svého paláce jako varování, co se stane všem, kteří ho neuposlechnou.
Někdy se Murad IV. údajně procházel v noci ulicemi a jen tak bezdůvodně zabíjel nevinné. Nikdo proti tomu nemohl říci ani slovo. Uvěznění v kleci ale poznamenalo i jeho postavu a zdravotní stav. Zemřel ve svých sedmadvaceti letech na cirhózu jater.
Přestože je Murad IV. jasným důkazem toho, že uvěznění v klecích nebylo nejlepším řešením volby nástupníka, nebyl jediný, kdo se po nástupu na post sultána začal chovat přinejmenším podivně. Desítky dalších na tom byly podobně.
Autor: Šárka Cvrkalová
