V 19. století neexistovalo něco jako ochrana práv dítěte. To bylo zkrátka majetkem rodičů, a ti si s ním mohli dělat, co uznali za vhodné. Vše se změnilo roku 1874. Medializace šíleného příběhu týrané dívky Mary Ellen ukázala, že některé děti potřebují státní ochranu, a to i před svými rodiči.
Mary Ellen Wilson se narodila roku 1864 v New Yorku. Její otec však brzy zemřel, a tak se o ni starala pouze matka. Ta si tedy musela rychle najít práci a hlídání pro dceru. Tu nakonec nechala bydlet u ženy jménem Martha Score, což byla v té době celkem běžná praxe.
Po dobu, kdy matka pracovala, bylo vše v pořádku. Když se ale opět dostala do finančních potíží, vynechávala platby za Mary Ellen a nestíhala ji ani navštěvovat. To se chůvě ani trochu nelíbilo, a tak dala dívku nakonec do státního sirotčince. Když se pro ni pak její matka vrátila, řekla jí, že Mary Ellen zemřela.
Pěstouni tvrdili, že jsou její rodiče
Dívka strávila v zařízení nějaký čas, když přišli Thomas a Mary McCormackovi a tvrdili, že jsou její biologičtí rodiče. Nikdo v sirotčinci o tom nechtěl žádný důkaz. Jen byli rádi, že dítě „udají“.
Mary Ellen se tedy přestěhovala do nové rodiny, krátce nato ale Thomas zemřel a Mary se znovu provdala za Francise Connellyho. Pro dívku tím začalo peklo na zemi.
Oběť brutálního týrání
Oba její „rodiče“ ji neuvěřitelným způsobem týrali. Neustále byla bita vším, co bylo po ruce, dokonce i bičem. Měla na sobě také popáleniny od cigaret. Celé dny chodila v nedostačujícím špinavém oblečení. Nesměla spát na posteli, jen na zemi a nikdy nesměla chodit ven.
Když se rodina přestěhovala, křik a pláč upoutal pozornost jednoho ze sousedů. Ten nevěděl, kam se obrátit, a tak nakonec požádal o pomoc Ettu Angell Wheeler, křesťanskou misionářku.
Úřady odmítaly pomoci
Ta se pod záminkou vetřela k rodině do bytu. Co viděla, bylo ještě daleko horší, než co jí popsal soused. Okamžitě se rozhodla jednat a děvče z rodiny dostat. Úřady však spolupracovat nehodlaly. Většinou jí řekly, že by měla být Mary Ellen ráda, že má střechu nad hlavou a není na ulici.
Žena se pak shodou okolností dostala k Henrymu Berghovi. Ten nějaký čas předtím uspěl se svou ASPCA, což byla americká společnost, která měla zabraňovat lidem v týrání zvířat. Díky ní se v New Yorku změnila legislativa, která více chránila práva zvířat.
Takže v době případu Mary Ellen měla zvířata svá práva zákonem chráněna, ale děti nikoliv. Etta Wheeler k němu tedy zašla pro radu, jak by se dalo malé dívce pomoci.
Pomohla silná medializace
Ten poradil ženě, aby sehnala co nejvíce důkazů. Ta obcházela všechny sousedy a zapisovala si jejich svědectví. Bergh navíc povolal tisk, aby zvýšil povědomí o dané problematice u obyčejných lidí.
To nakonec zabralo. V novinách se objevovaly děsivé popisy fyzického stavu holčičky, ke kterým se pak přidaly i fotografie. Lidé byli v šoku a případ šel okamžitě k soudu.
Soud skončil ročním vězením
Tam svědčila i Mary Ellen. Dívka, které bylo deset let, ale vypadala sotva na šest. Byla podvyživená, měla jizvy i čerstvé rány po celém těle. Přes obličej měla řeznou ránu od nůžek. Mary Connelly byla odsouzena za těžké napadení na rok tvrdých prací ve věznici.
Ještě téhož roku byla vytvořena Americká Národní společnost pro prevenci krutosti na dětech, tedy stejný koncept, který již v té době fungoval pro zvířata. Nejen úřady pak konečně začaly pracovat s myšlenkou, že děti nejsou jen majetkem svých rodičů, ale že jsou také lidé.
Zdroj: Historyofyesterday.com, Thevintagenews.com
Autor: Markéta Mladá
