V roce 1855 se u dívky jménem Cornelia projevila bolest v dásni. Když poprvé navštívila svého lékaře, netušila, že se k němu za čas vrátí a přijde o celou dolní čelist. Cornelia nebyla jedinou dívkou pracující v továrně na zápalky, která se potýkala s podobnými problémy.
Jenomže dokud se zničené dásně neobjevily u stovek dalších dělnic, nikdo nic nepodnikl.
A to i přesto, že byl problém zřejmý. Ženy navštěvovaly lékaře jedna po druhé, ale místo pomoci se dočkaly jen bolestí, operací, v horším případě i smrti. Za všechno mohl fosfor.
Nejdřív jí jen vytrhl zub. Pak se začaly objevovat zápalkové dívky pravidelně
Když přišla šestnáctiletá Cornelia za lékařem poprvé, měla v dásních bolestivý zánět. Lékař jí řekl, že je to od nemocného zubu, který jí vytrhl, a poslal ji zpět do práce.
Cornelia se ale po několika týdnech vrátila s problémem daleko horším. V čelisti se jí udělala díra a z té jí vytékal hnis.
Doktor proto musel provést operaci, při které dívce odstranil celou dolní čelist. Mnoho dívek jejího věku ale takové štěstí nemělo. Mnohé totiž na podobný případ zemřely.
Ženy a dívky pracující v továrnách na zápalky začaly trpět nemocí zápalkových dívek. Šlo o zánět v dásních, který se vytvořil vlivem fosforu, s nímž ženy v továrně pracovaly.
Zánět rozežral celou čelist, a nakonec mohl způsobit i poškození mozku. Celkově došlo až u jedenácti procent všech žen v továrnách pracujících k této otřesné nemoci. Ani poté se moc nezměnilo.
Byla zavedena opatření, která ale nebyla k ničemu
O fosforu tou dobou samozřejmě bylo známo, že je nebezpečný, nikdo ale netušil, jak moc. Práce v továrně spočívala v tom, že ženy namáčely sirky do látky, díky které bylo možné je zažehnout.
Poté, co ženy začaly mít ve velkém problémy, bylo potřeba zakročit a udělat v továrnách na sirky opatření, která by pracovní podmínky zlepšila.
Například se více větralo a v některých továrnách používaly dělnice během namáčení sirek do fosforu roušky. V jedné z továren byla zavedena povinnost, že si musí zaměstnanci po práci umýt ruce.
Tato opatření ale příliš nepomohla, nemoci se nezmírnily a úmrtnost dělnic zůstala stále stejně vysoká. Jelikož zápalky byly potřeba, nikdo si s problémem více nelámal hlavu.
Všechno se změnilo až v roce 1901, kdy se začala pro výrobu zápalek používat alternativa v podobě bezpečnějšího seskulfidu fosforečného.
Ten byl ale drahý, a tak na mnoha místech v Americe i Anglii až do roku 1910, kdy bylo používání fosforu v tomto ohledu zakázáno, pracovaly dělnice s nebezpečným materiálem.
Autor: Šárka Cvrkalová
