Klaustrofobie je jedním z nejčastějších strachů, které lidé mívají. Projevuje se panickou hrůzou v uzavřených prostorech, jako jsou například výtahy nebo malé místnosti. Trest uzavřením v malém prostoru byl ve středověku hrůzou nejen pro ty, kteří klaustrofobií trpěli.
Říkalo se tomu immurement a šlo o oblíbený trest v nejrůznějších kulturách. Představte si, že vás někdo zavře v krabici, ve které se ani neotočíte. A v té čekáte na smrt, která přichází velmi, ale velmi pomalu.
Přesně takové to bylo. Původně se jednalo o zavírání lidí v dřevěných rakvích nebo bednách, časem ale byla tato tradice změněna na zazdívání v minimálních prostorech. Tam odsouzený čekal na smrt.
Pouze voda a chléb, nulová komunikace se světem
Nešlo jen o to, že byl člověk uzavřen ve stísněném prostoru se zatuchlým vzduchem bez světla. V tomto vězení byly obvykle pouze malé otvory, kterými dostával vězeň vodu a chléb.
Mnoho z nich si vybralo raději nejíst a urychlit příchod smrti. Kromě ruky strážného, který jim potravu podával, člověk často i měsíce čekající na smrt neměl kontakt s okolním světem.
Mnozí zemřeli na podchlazení, vyhladovění, celkové vyčerpání organismu, jsou známy i případy, při kterých vězeň zešílel a hlavu si omlátil o zdi. V takovýchto podmínkách to nebývalo výjimkou.
Trest vznikl kvůli zákazu krveprolití
Teorií o tom, jak tento trest smrti vznikl, je více. Nejpravděpodobnější je, že byl zaveden ve starověkém Římě.
Kněžky známé jako vestalské panny se zde měly provinit tím, že porušovaly celibát. Navíc podle mnoha informací došlo i k prohřešku proti slibu ctít bohyni domova a rodiny Vestu.
Jak přesně se proti tomuto pravidlu kněžky provinily, není jasné, každopádně trestem pro ně měla být smrt. Jejich řád ovšem zakazoval krveprolití. Proto byl vymyšlen trest smrti, při kterém k žádnému nedojde.
Immurement se rychle rozšířil po celém světě. Zatímco někde byl pouze dočasným trestem a spíše mučením provinilců, jinde se jednalo skutečně o čekání na smrt.
Říká se ale, že i ti, kteří měli být propuštěni, se po zažití té hrůzy zbláznili a byli odsouzeni k smrti.
Nejpozoruhodnější postavou, která pravděpodobně tímto způsobem zemřela, byl král Richard II. Říkalo se o něm, že byl zajat a zemřel za záhadných okolností v roce 1400.
Jelikož se jednalo o krutovládce, kterého lid neuznával, je pravděpodobné, že byl takto připraven o život.
Ačkoli i dnes mohou být tresty na samotce pro některé vězně tím nejhorším možným způsobem, jak tráví ve věznicích čas, proti tomu, co zažívali lidé ve středovku, to vůbec nic není.
Autor: Šárka Cvrkalová
