V roce 44 př. n. l. byl zavražděn tehdejší vládce Říma Gaius Julius Caesar. Jeho kolegové spáchali tento čin, aby zachránili podle nich rozpadající se republiku. Tento záměr však nevyšel podle jejich představ, spíše naopak. Po smrti tehdejšího vládce přišly jen války a boje o moc, které skončily nastolením jen další diktatury.
Římská republika už existovala téměř 500 let, když jí začal vládnout vojevůdce a politik Julius Caesar. Už tehdy ale měla své problémy. Jednalo se především o velmi nerovné mocenské poměry, velký rozdíl v majetku obyvatel a také občanské války, které na území probíhaly.
Právě díky jedné z nich se z (ne)obyčejného politika stal jediný vládce celého římského státu. Stále větší soustředění moci v jeho rukách bylo zpečetěno roku 44 př. n. l., kdy se jmenoval doživotním diktátorem.
Caesar je mrtev, ať žije republika
To se přirozeně nelíbilo některým členům senátu. Dali si přezdívku „Osvoboditelé“ a začali jednat. V rámci záchrany republiky se rozhodli svého císaře zavraždit. Na půdě senátu jej každý z nich bodl dýkou do krku. Následkem třiadvaceti ran Caesar zemřel.
Jeden z hlavních inscenátorů tohoto skutku, Marcus Junius Brutus, poté pronesl oslavnou řeč, kdy sliboval návrat slavné římské demokratické republiky.
K jeho překvapení se ale většina obyvatel neradovala. Spíše naopak. Ačkoliv byl Caesar velmi autoritativní vládce, u spodních pater společnosti se těšil velké oblibě, zvláště díky dluhovým reformám, které zavedl.
Dva nástupci
Po zemřelém vládci jeho funkci převzal jeho tehdejší zástupce a konzul Marcus Antonius. Ten se chopil pokladny a jal se vládnout podle zákonů svého předchůdce.
Jak se ale záhy ukázalo, císař ve své závěti jmenoval svého nástupce. Ačkoliv sám neměl děti, stihl adoptovat svého prasynovce Octaviana a ustanovit ho svým právoplatným nástupcem ve funkci.
Společní nepřátelé
To se samozřejmě Marcu Antoniovi příliš nelíbilo a nechtěl Octaviovi moc předat. Muži ale byli velmi zdatní politikové. Podle známého úsloví „Nepřítel mého nepřítele je můj přítel“ se rozhodli spojit síly a vypořádat se s atentátníky ze senátu.
Armády Bruta i Cassia Longina tak byly nakonec poraženy a oba muži spáchali sebevraždu. Nikoho tedy nepřekvapilo, že se Marcus Antonius a Octavius nakonec postavili proti sobě.
Nástup nového diktátora
Jejich vzájemná nevraživost byla ještě znásobena tím, že Antonio měl za ženu Octaviovu sestru, tu ale velmi ostentativně podváděl s tehdejší vládkyní Egypta Kleopatrou VII. Ta se navíc spojila s Antoniem i vojensky a snažila se mu pomoci v boji proti Octaviovi.
Octavius nakonec zvítězil, což zřejmě zapříčinilo, že mu jeho nově nabytá moc stoupla do hlavy. Navázal tedy přesně tam, kde skončil jeho prastrýc, tedy v diktatuře, jejíž hlavou byl právě on sám.
Jeho vláda se ale nedá označit za neúspěšnou. Dokonce když v roce 22 př. n. l. postihl Řím mor a záplavy, obyvatelé natolik věřili svému vládci, že přímo vyžadovali po senátu, aby jej stanovil jejich diktátorem. Plán senátorů tedy zrovna nevyšel. Konec jednoho diktátora totiž jen znamenal začátek dalšího.
Zdroj: History.com, Wikipedia
Autor: Markéta Mladá
