Donnerova výprava byla skupina amerických průkopníků migrující v roce 1846 ze středozápadu do Kalifornie. Rozhodli se však vydat jinou cestou než ostatní. A tím začíná příběh o krutém boji o přežití.
Skupinu vedli bratři Jacob a George Donner a irský obchodník James Reed. Celkem zahrnovala 87 členů, včetně žen a malých dětí.
Pozdní odchod
Hned na začátku však udělali fatální chybu. Zatímco ostatní průkopníci vyrazili do konce dubna, oni se vydali na cestu až 12. května, což znamenalo, že budou postupovat i v zimních měsících.
Možná právě kvůli zpoždění se rozhodli využít zkratku, kterou po sobě pojmenoval průvodce Lansford Hastings a doporučil ji jako přímější cestu. Ve skutečnosti cestu nikdy neprozkoumal a nahnal tak Donnerovu výpravu do pasti.
Špatně zvolená trasa
Výprava musela cestu kvůli vozům prosekávat. Navíc účastníky čekal pětidenní pochod solnou pouští, během kterého trpěli žízní. Nejhorší ovšem byla ztráta drahocenných dnů. Do pohoří Sierra Nevada dorazili až začátkem listopadu.
Sněhové závěje jim znemožnily další postup. Ačkoli se cílová destinace nacházela jen 160 kilometrů od skupiny, nezbylo nic jiného, než postavit tábor u jezera Truckee a modlit se.
Nedostatek jídla
Donnerově skupině začalo brzy docházet jídlo. První přišla na řadu psí smečka. Poté lovili myši. A když už došly zvířecí zdroje potravy, žvýkali šišky a kůru stromů. S přibývajícím zoufalstvím se čím dál více nabízel ještě jeden zdroj obživy. Těla padlých společníků.
Když vlci začali očichávat zasněžené hroby mrtvých pionýrů, poznamenala jedna průkopnice do svého deníku, že vlky možná seslal sám Bůh, aby jim ukázal, kde mají vzít potravu. Členové výpravy byli odhodláni jíst pouze těla již zemřelých. Až na dvě výjimky.
Krutá odměna za pomoc
Dne 16. prosince se nejsilnějších 15 členů rozhodlo vyrazit pro pomoc. Skupina, později pojmenovaná „Forlorn Hope“ (v překladu „ztracená naděje“), zahrnovala také dva Indiány, Salvadora a Luise, kteří se k výpravě připojili krátce před uvězněním v horách.
Jeden z mužů varoval Luise a Salvadora, že by měli utéct, jinak by je mohli ostatní zabít. Domorodí Američané poslechli, ale osudu neunikli. Průkopníci sledovali jejich stopy ve sněhu. Když Indiány zmožené vyčerpáním našli, střelil je člen výpravy William Foster do hlavy. Poté jejich těla rozsekali, uvařili a snědli.
Navzdory hrůzostrašné cestě sedm členů záchranné skupiny přežilo a našlo pomoc. Po měsíci narazili na ranč v Kalifornii a upozornili svět na hrůzu, která se odehrávala v horách.
Zážitky zachránců
Celkem čtyřem pomocným týmům trvala záchrana přeživších dva měsíce. Jeden ze záchranářů popsal, že viděl u jezera Truckee odpornou podívanou, která zahrnovala lidské kostry všech druhů mrzačení.
Možná nejmrazivějším příběhem je ten o Lewisi Kesebergovi. Jako poslední zachráněný byl údajně objeven napůl šílený a obklopený zčásti snězenými těly. Záchranáři tvrdili, že ho našli s kotlem lidského masa. Údajně mu nabídli jídlo, ale on se ohradil a řekl, že si dá raději lidské maso.
Zdroj: Allthatsinteresting.com, Wikipedia.org, History.com
Autor: Dominika Jandorová
