Jmenovala se Blanche Monnier. Když ji policisté konečně vysvobodili ze zajetí, krčila se pod přikrývkou a dávala najevo, že jí sluneční paprsky ničí zrak. Dvacet pět let je totiž neviděla.
Žena, která byla špinavá, vyhublá a zanedbaná, svým zachráncům děkovala, zároveň na ní ale bylo vidět, že je pro ni všechno nové a ze všeho má strach. A nebylo divu poté, čím si prošla.
V místnosti byl zápach, policisté netušili, co je čeká, když vkročí dovnitř. To, co uviděli při pohledu na Blanche, je ale dostalo. Ležela ve vlastních výkalech, podlaha se hemžila brouky.
Je blázen, patří za mříže
Příběh Blanche Monnier začal, když se zamilovala do podstatně staršího muže. Její matka a starší bratr usoudili, že se zbláznila a bude bezpečnější ji zavřít.
Uzamkli ji v suterénu, kam nesvítilo slunce. Jediné, co jí poskytli, byly zbytky jídla a trocha vody. Škvírami ve zdech se do místnosti dostali brouci, kteří se začali živit drobky a jejími výkaly.
Nemohla si dojít na záchod, nemohla se bavit, nemohla nic. I když jedla, byla velmi vyhublá a křehká. Po záchraně jí nikdo nedával šanci na přežití.
Blanche se v nemocnici sice podařilo trochu přibrat, ale bohužel ne dostatečně. Navíc trpěla fóbií ze světla a z vlastních výkalů, nedokázala fungovat jako normální člověk.
Po dvaceti pěti letech v domácím vězení se nedokázala socializovat. Bylo jí padesát let, když putovala do sanatoria. Tam žila do roku 1913, tedy dvanáct let. Zemřela na následky fyzického i psychického oslabení.
Křičela dlouhé roky. Jak je možné, že nikdo nezavolal pomoc dřív?
Blanche se snažila dovolat pomoci dlouhých pětadvacet let. I když ji sousedé museli slyšet už dříve, nikdo nic neudělal. Až po dlouhé době na základě anonymního tipu úřady místo konečně prověřily.
Matka, která svou vlastní dceru věznila, byla odsouzena k vězení. Její bratr byl vážený právník, podařilo se mu proto trestu uniknout.
I když dlouhé roky ubližovali blízkému člověku, a to jen kvůli takovému nesmyslu, že se zamilovala do staršího muže, zákony je nedokázaly přísněji potrestat.
Bezohlednost okolních lidí navíc způsobila, že si žena prošla noční můrou a trpěla příliš dlouho na to, aby se dokázala opět postavit na vlastní nohy.
Přitom stačilo jen trochu pozornosti a porozumění. Bohužel příběh Blanche Monnier neměl šťastný konec a ukazuje, že lidé můžou ubližovat i tím, že ignorují své okolí.
Autor: Šárka Cvrkalová
