V roce 1946 zveřejnil časopis Life děsivé fotografie, které pořídil jeden ze zaměstnanců Filadelfské léčebny pro duševně choré v Byberry. Snímky zobrazovaly otřesné podmínky, panující v tomto zařízení a nelidské zacházení se zdejšími pacienty, které mělo před zraky veřejnosti zůstat skryto. Pravda, která vyplula na povrch šokovala i tehdejší první dámu Eleanor Roosveltovou a vyvolala celostátní pozdvižení.
Zařízení na severovýchodním okraji pensylvánské Filadelfie začalo původně fungovat již v roce 1903 jako malá pracovní farma pro duševně nemocné. Brzy však vznikly plány na jeho přeměnu v ústav pro duševně choré. Stavba započala o tři roky později a v roce 1907 již stály první budovy Psychiatrické léčebny Byberry.
Měli být izolováni od zbytku světa
Filosofie celého zařízení byla taková, že duševní nemoc je jen nemoc, která lze správnou léčbou vyléčit. Duševně nemocní pacienti, by však měli být drženi daleko od normálních lidí, dokud nebudou skutečně vyléčeni, aby nebyli pro své okolí nebezpeční.
Zařízení se postupně rozrostlo v obří kampus, aby zmírnilo přeplněnost dalších psychiatrických nemocnic v okolí. Čítalo více než padesát budov, které zahrnovaly mužské i ženské ubytovny, ošetřovnu, kuchyni, prádelnu, administrativní budovy, kapli i márnici.
Absolutní nedostatek personálu
Populace celého zařízení však rychle rostla a brzy tak překročila svou kapacitu. Byberry ale nebylo schopné přilákat dostatek potřebného a kvalifikovaného personálu. V roce 1960 již ubytovávalo přes sedm tisíc pacientů, což bylo asi o 75 procent více, než byla norma. Na několika tisícový počet však připadlo pouze 180 ošetřovatelů a velmi málo lékařů a sester.
V roce 1936 byla nemocnice předána státu a přejmenována na Filadelfskou státní nemocnici v Byberry. Název ústavu byl během jeho fungování ještě několikrát změněn. V důsledku nedostatku personálu byly podmínky v psychiatrické léčebně otřesné. Vznikala obvinění ze zneužívání pacientů a nelidského zacházení.
V psychiatrické léčebně tvrdě pracovali i oddaní a pečliví zaměstnanci, kteří se o své pacienty skutečně starali a záleželo jim na nich. Avšak byla zde řada zaměstnanců, kteří se k pacientům chovali strašně, týrali je a využívali svého postavení.
Spali nazí na chodbách
Obyvatelé Byberry byli často ponecháni nekoupaní a nazí. Prádelna zaostávala či nestíhala, chybělo nejen oblečení, ale i ložní prádlo. Zaostával úklid, podlahy byly ulepené od moči, pokoje i chodby páchly špínou a výkaly.
Zobrazit příspěvek na Instagramu
Pacienti, kteří se nevešli do pokojů spali na chodbách, naopak stovky lidí byly uvězněny v holých špinavých pokojích s minimem světla, ze kterých se v noci stávaly jen tmavé kobky. Nebyl zde ani dostatek postelí.
Pacienti byli svázáni i na celé týdny
Namísto péče o pacienty personál další stovky či tisíce pacientů psychiatrie krotil pomocí různých omezovacích prostředků, jako kožená pouta, řemínky na nohou, svěrací kazajky a podobně. Takto bezbranné pacienty ponechávali někdy i celé týdny v kuse.
Zaměstnanec pronesl ven fotografie zbídačených pacientů
V Byberry proběhlo několik vyšetřování, ale teprve mezi lety 1945 a 1946 dění ve zdejším ústavu dostalo větší pozornosti. Tehdy jeden ze sanitářů, Charlie Lord, který si prací zde nahrazoval povinnou vojenskou službu, pořídil skryté fotografie instituce a podmínek uvnitř.
36 snímků ukazujících zdejší problémy, včetně desítek nahých mužů, kteří se k sobě choulí v zimě a lidských exkrementů, které lemovaly chodby, pak ukázal několika lidem, včetně manželky tehdejšího prezidenta. V roce 1946 pak tyto fotografie zveřejnil časopis Life a zvedla se vlna nevole.
Jako v koncentračním táboře
Zdejší hrůzy popsal ve své knize o několik let později i jeden z novinářů a sociálních aktivistů. Obrázek, který se mu naskytl při návštěvě několika zdejších oddělení, mu prý připomněl děsivé fotografie z nacistických koncentračních táborů. Zdůraznil také všude přítomný zápach, kterému nešlo uniknout.
Mnoho podezřelých úmrtí
V roce 1970 bylo nejméně 57 úmrtí zdejších pacientů připsáno pouze jejich zanedbanému stavu. Číslo však bude pravděpodobně daleko vyšší, z důvodu neohlášených úmrtí. Pro pacienty, kteří byli schopni normálně fungovat nebylo těžké ze zdejší psychiatrie utéct. Majitelé domů v této oblasti je pak občas našli spící na svých zahradách.
Našli se i tací, kteří utekli a raději se zabili, než by se vrátili zpět. A někteří se prostě jen ztratili a nebyl čas je hledat. Mnoho mrtvých těl bylo později nalezeno v okolí psychiatrie.
Zprávy o týrání pacientů byly na denním pořádku. Ošetřovatelé se však snažili, aby jejich způsob „léčby“ nezanechával na pacientech viditelné stopy, či aby při jejich týrání a bití nebyli přistiženi. Běžné bylo také provádění různých lékařských zákroků bez předchozího umrtvení. Někteří ze zaměstnanců se prý dokonce řídili zvrácenou myšlenkou, že pacienti se schizofrenií necítí bolest.
Testovali na pacientech neschválené léky
Jedna z farmaceutických společností si v Byberry dokonce otevřela laboratoř a pacienty pak využívala k testování svých léků. Během toho zemřeli stovky z nich. V 80. letech se Byberry dostala pod drobnohled, když se zjistilo, že psychiatrie přijímá jako pacienty i násilníky a zločince, kteří sem byli posláni na „psychiatrické testy“ a pozorování, aby se vyhnuli vězení.
Nemocnice poté neuspěla při kontrole, a tak byla vyslána další státní inspekce, kterou Byberry opět neprošlo. V roce 1987 bylo oficiálně oznámeno uzavření ústavu. Trvalo však ještě tři další roky, než se vyřešily problémy s umístěním pacientů do jiných nemocnic.
Navzdory zprávám o Byberry, které se po desetiletí šířily po celé zemi a vyvolávaly hrůzu, zůstal ústav v provozu téměř do roku 1990. Tehdy, po desetiletí sporů, léčebna konečně zavřela své brány. Budovy začaly postupem času chátrat a v roce 2006 byly definitivně zbourány.
Zdroj: en.wikipedia.org, allthatsinteresting.com, americansuburbx.com
Autor: Michaela Pauerová
