Pokud by stěny mohly mluvit, tak to, co by vykládala Betlémská královská nemocnice, by zřejmě nikdo slyšet nechtěl. Od 15. století se tam totiž nacházel ústav pro choromyslné. Psychiatrie v té době prakticky neexistovala, a pacienti tak byli vydáni na milost sotva vzdělanému personálu. Z toho mála, co se o fungování ústavu dochovalo, se člověku ještě dnes dělá nevolno.
Betlémská královská nemocnice vznikla původně v budově malého kláštera. Jak a proč k tomu došlo, není příliš jasné. Každopádně roku 1403 už se tam léčili lidé označováni jako duševně nemocní.
Psychickou nemoc měl vyléčit klystýr
Psychiatrie byla v té době ještě v plenkách, pokud se vůbec dalo o nějaké takové vědě hovořit. Lidé, ale bohužel i lékaři, tehdy věřili, že duševní nemoc je problémem těla, a nikoliv mysli. Proto se často i mentální neduhy léčily skrze tělo, především prostřednictvím jeho očisty.
Často se tak přikračovalo k různým vodoléčbám, které by ale nikdo nechtěl dobrovolně vyzkoušet. Typické bylo sprchování ledovou i horkou vodou, balení do ručníku s ledem či pobyt ve vaně se studenou vodou, který trval v lepším případě několik hodin, v tom horším i několik dní.
Spíše mučení než léčba
Žádoucí také bylo zbavit pacienty všech tekutin. Velmi efektivní byla v tomto případě takzvaná rotativní terapie. Nemocný člověk byl přivázán na zavěšenou židli, která se prudce roztočila na jednu stranu a pak na druhou. To obvykle trvalo i několik hodin.
Výsledkem této „terapie“ bylo, že se nejprve člověk pozvracel. Po delší době točení mu pak povolily i všechny svěrače. Očistný proces byl tak kompletní. Hojně se také používalo pouštění žilou, leptání kyselinou a také neustálý klystýr.
Místo připomínalo cirkus
To ale nebylo zdaleka všechno, co se v nemocnici dělo. Zařízení shánělo peníze, jak se dalo, proto začalo pořádat exkurze. Lépe řečeno, nechávaly se tam dveře neustále otevřené dokořán, aby mohl kdykoliv kdokoliv přispět.
Tím ale docházelo k proudění cizích lidí po zdravotnickém zařízení, nad kterými neměl nikdo kontrolu. Chodili se koukat na pacienty, ale dokonce je provokovali a nadávali jim. O nějakém nemocničním klidu tak nemohla být řeč a o nějaké etice už vůbec.
Postupem času se to odborné veřejnosti přestalo líbit, a tak se tato praktika zakázala. Pro pacienty Betlémské královské nemocnice to ale nebyla příliš dobrá zpráva.
Budova i pacienti v otřesném stavu
Za zavřenými dveřmi se totiž „péče“ o pacienty ještě více zvrtla. Navíc došlo k vytunelování značných prostředků nemocnice, nebyly peníze na opravu a budova se začala pomalu rozpadat.
Většina z prostor se stala neobyvatelnými. Pacienti museli být shlukování ve stále větších počtech, což samozřejmě vedlo ke stále většímu chaosu, kdy do sebe lidé s různou diagnózou neustále naráželi. Personál to většinou řešil tak, že část pacientů připoutal k postelím a část ke zdi.
To vše trvalo až do roku 1814, kdy se malá část poslanců dokázala dostat dovnitř. To, co tam viděli, jim absolutně vyrazilo dech. Ústav byl přemístěn do vhodnější budovy, personál i celý koncept zdravotnické péče byl změněn.
Stále se ale objevovaly skandály. Nakonec tedy došlo k tomu, že tomuto zařízení, které bylo soukromé, byla odebrána licence a stalo se z něj státní zařízení.
Zdroj: Allthatsinteresting.com, Historyextra.com
Autor: Markéta Mladá
