Při pouhé zmínce o Amityville, městečku na pobřeží Long Islandu ve státě New York, hororovým nadšencům běhá mráz po zádech. Koneckonců jeden z jeho ikonických holandských koloniálních domů obsadil první příčky na seznamu nejděsivějších domů v USA.
Dům s číslem popisným 112 stále stojí na Ocean Avenue v Amityville. Na první pohled na něm není nic zvláštního. Notoricky známým se stal kvůli šesti vraždám, které se zde odehrály, a následným paranormálním jevům, které v domě zažívali další obyvatelé. Údajně.
Události, které se v domě staly, inspirovaly řadu filmů, knih a článků. Ačkoli od vražedné noci uplynulo již téměř padesát let, milovníci paranormálních jevů se stálou přou o to, co se zde opravdu odehrálo.
Chladnokrevné vraždy jsou považovány za původ duchů, kteří v domě straší. Někteří však tvrdí, že zlá přítomnost v domě sídlila již před vraždami a přinutila vraha zabít celou svou rodinu.
Psal se rok 1974
Navenek spořádaná sedmičlenná rodina obchodníka s automobily žila v domě v Amityville již devět let. Ronald DeFeo se ženou Louise měli dcery Dawn (18) a Allison (13) a syny Ronalda mladšího (23), Marca (12) a Johna Matthewa (9).
S nejstarším byly často problémy
Jeho dětství prý bylo sice velmi pohodlné, ale ne spokojené. Otec byl velmi panovačný a matka před ním radši ustupovala do pozadí. Ronald DeFeo mladší to prý psychicky nezvládal, a proto hledal útěchu v alkoholu a drogách. Otci dokonce jednou vyhrožoval zbraní.
Rodiče si s ním nevěděli rady a radši ho uklidňovali penězi a dárky. Když bylo Ronaldovi osmnáct, začal pracovat v rodinném autosalonu, ukazoval se zde však velmi zřídka. Osudný den odešel z práce již před polednem, což nebylo nic neobvyklého, a šel za přáteli do baru.
Zdroj: Seulatr, Public domain, via Wikimedia Commons
Nadával na otce, se kterým se pohádal. Zkoušel se domů dovolat, ale telefon mu nikdo nebral. Stěžoval si na to každému, kdo byl ochotný ho poslouchat. Poté z baru odešel.
Postřílel celou rodinu
13. listopadu 1974 kolem půl sedmé večer vstoupil znovu do baru a křičel: „Musíte mi pomoct. Myslím, že moje matka a otec jsou zastřeleni.“ Skupina lidí se s ním vydala do nedalekého domu a stala se svědky děsivé scény, která se uvnitř odehrála. Všech šest členů rodiny bylo zastřelených. Leželi na svých postelích na břiše tváří dolů, jako by je někdo přinutil.
Podle policie a pozdější pitvy se celý masakr odehrál kolem čtvrt na čtyři ráno. Na tělech nebyly žádné známky boje a nenašel se ani důkaz, že by byli zdrogovaní.
Všichni byli zastřeleni ve spánku puškou ráže 35. To se však neslučovalo s výslechy sousedů, kteří žádné výstřely neslyšeli. Zaslechli pouze rodinného psa, jak v té době štěkal. Nic neslyšela ani kolemjdoucí policejní hlídka, která v době vraždy kolem domu procházela.
Zmasakroval celou rodinu a poté šel normálně do práce
Jediný přeživší DeFeo junior se vše nejprve snažil hodit na místního zabijáka. Policie však v jeho výpovědi brzy odhalila řadu nesrovnalostí. DeFeo se následně přiznal, že celou rodinu postřílel sám. Nejprve prý zastřelil otce. „Jakmile jsem jednou začal, již jsem nemohl přestat. Šlo to tak rychle,“ přiznal se detektivům. Poté se umyl, zbavil se pušky a odešel do práce.
Hlasy v hlavě nebo tajemná dívka s kápí
Své výpovědi však během soudu několikrát změnil. Tvrdil, že mu vše přikazovaly hlasy v hlavě, v další verzi z vražd obvinil svou sestru Dawn, která prý všechny povraždila, a on pak zabil jen ji.
Jednou ze strašidelnějších výpovědí byla ta, že mu pušku do rukou dala žena v kápi. Zajímavé je, že na ženskou postavu v kapuci si vzpomněla i policejní hlídka, která tu noc procházela okolo. Prý se pohybovala za domem u potoka, kde byla později nalezena vražedná zbraň.
Ať už to bylo jakkoli, soudní znalec uznal Ronalda DeFea v době vražd jako příčetného a DeFeo byl odsouzen na doživotí. Ve vězení zemřel začátkem tohoto roku, ve věku šedesáti devíti let.
Další obyvatelé zde vydrželi pouhých 28 dní
Dům, ve kterém se vraždy odehrály, dlouho nikdo nechtěl. Až se do něj v roce 1975 nastěhovala rodina Lutzových se dvěma dětmi. Pro jistotu nechali dům vysvětit, i tak se v něm prý ale děly divné věci.
Něco je vyhánělo z ložnice, pohybovaly se předměty, ozývaly se divné zvuky. Děti začaly být agresivní, rodiče se stále hádali a dcera si povídala s imaginární kamarádkou, démonem s rudýma očima. Pro jistotu vzali nohy na ramena a z domu utekli. Existují však důkazy, podle kterých si Lutzovi nejspíš všechno vymysleli.
Manželé, kteří se sem nastěhovali po nich, prý žádné paranormální jevy nezaznamenali. Lutzovi však dodnes trvají na svém a do domu by se již nevrátili. Nyní strašidelný dům zůstává neobydlený.
Zdroj: allthatsinteresting.com, en.wikipedia.org
Autor: Michaela Pauerová
