Začal hrát na basovou kytaru ve skupině Tichá Dohoda, později vystupoval s Michalem Hrůzou, Vypsanou Fixou nebo třeba s Mekym Žbirkou. Spolu se svou ženou Veronikou tvoří hudební projekt Trojky. Jméno Aleše Zenkla je ale spojováno především s hudební produkcí. Nyní působí ve vlastním studiu u holešovického přístavu a má velké plány.
S Michalem Kindlem, v jehož kapele působíš, jste si založili studio Marecords. Je to tvoje první vlastní studio?
Působil jsem ve studiu Elements, které jsme před mnoha lety založili spolu s Honzou Horáčkem a grafiky Jirkou Troskovem a Pavlem Lukšanem. Po těch téměř dvaceti letech ale nastal čas posunout se někam dál. Kvůli tomu, že jsme Elements zakládali jako mladí kluci, působilo to tam spíš jako klubovna než místo, kam si člověk chce zvát svoje klienty. Díky Michalovu nadšení, a možná i tak trochu náhodou, se pro nás v pravý čas na pravém místě uvolnily skvělé prostory. Marecords sídlí v historickém přístavním domku v pražských Holešovicích.
Neměl jsi pocit, že bys s Marecords začínal úplně od začátku? Elements muselo mít už nějaké renomé.
Řekl bych, že lidé, s nimiž spolupracuji nebo kteří si mě našli, jdou za mnou jako producentem, a je jim tudíž jedno, v jakém studiu jsem. Z předchozího místa jsem si vzal nejen zkušenosti, ale i vybavení, které se mi za tu dobu nastřádalo.
Dokáže se producent přepnout tak, že v pondělí pracuje se Smrtihlavem a v úterý třeba s Veronou?
Nemyslím si, že bych s tím měl problém. Některá kapela nebo konkrétní písnička je mému srdci samozřejmě blíž, ale tím se nemůžu vůbec zabývat, to by byl producentův konec. Snažím se naopak reflektovat všechny žánry, sledovat, co se děje, mít povědomí o tom, co se hraje, ale vnímat i interprety nebo desky, které mě primárně neoslovují. Všechno vás nakonec obohatí.
Mě vždycky práce producenta přišla hrozně náročná, protože jsem nechápala, jak najde tu nedokonalost a udělá z toho něco zajímavého a nečekaného.
Nejtěžší je asi práce na zpěvu. Tam se zpěvák i producent musí napojit a důvěřovat si. Pro producenta je to poměrně vyčerpávající, protože se zpěvákem musí všechno prožívat. Nedá se to ošidit, protože lidi si nenajímají producenta kvůli tomu, aby jim mačkal tlačítka, ale kvůli tomu, aby je navedl správným směrem a dostal z nich to nejlepší.
Já práci producenta chápu tak, že lidem do těch písniček trochu zasahuje a radí jim. Jsi stejný, nebo to necháváš čistě na tom, aby to udělali podle sebe?
To je hodně individuální. Někdo za mnou přijde s tím, že chce vystavět celou aranž, někdo třeba jen pomoci se zpěvem.
Co je pro tebe lepší?
Tak samozřejmě zábavnější je, když to mám od začátku do konce ve vlastní režii. Vlastně ani netuším, jak to celé dopadne, a tak je to pro mě taková příjemná výzva. Vždycky cítím příjemné šimrání, nějak začnu, mám určitou představu, ale nakonec to dopadne třeba úplně jinak, protože každý den má člověk jinou náladu a pocity, a i ty se do mé tvorby odráží. Nejhorší jsou určitě začátky, kdy se čeká na nápad, protože moje práce vážně není o tom, že si sednu na osm hodin k počítači a odpracuji si to. Někdy se může stát, že čtrnáct dní chodím do studia a nic mě nenapadne, což je k zbláznění, zvlášť když mě třeba tlačí termín. Když to pak ale přijde, a nějaká ta múza mě políbí, nebo co se to vlastně stane, tak je to krása.
Máš nějaké triky, jak si dopomoci k tomu, aby ten nápad přišel?
Nepomáhá mi asi vůbec nic. Ani odjet do přírody a štípat tam dříví, převrátit si režim nebo experimentovat s halucinogeny. Občas to prostě bolí, ale nakonec to naštěstí zatím vždycky přišlo.
Autor: Barbora Turková
