Snad jako každý otec jsem se i já na svoji dceru velmi upnul. Měl jsem ještě dva syny, na které jsem byl samozřejmě velmi hrdý, nicméně pro každého tátu je dcera jeho malou princeznou. Od jejího dětství jsme spolu měli báječný vztah, dokonce si troufnu tvrdit, že ke mně měla možná o malinký kousek blíž než ke své matce. Sledovat, jak dcera vyrůstá a z mé malé holčičky se postupně stává žena, pro mě nebylo ani trochu jednoduché.
Děsil jsem se dne, kdy si domů poprvé přivede kluka
Když bylo dceři 17 let, poprvé nám představila svého přítele. Tohoto okamžiku jsem se děsil celé její dospívání. Nerad bych, aby to vyznělo nějak divně, ale snad každý táta mě pochopí. Když si jeho dceruška najde kluka, nese to těžce. Do toho kluka byla očividně zamilovaná až po uši, já jsem jí to samozřejmě přál. Na druhou stranu jsem ale sám sebe přistihl, že tak trochu žárlím. Najednou jsem totiž v jejím životě nebyl jediným mužem. Dlouho mi trvalo, než jsem se s tím dokázal smířit.
Pořád to byla moje malá princezna
Ve svých 21 letech se od nás dcera odstěhovala, a jelikož byla z našich tří dětí nejmladší, najednou jsme s manželkou zůstali doma jen my dva. I když už začala žít svým vlastním životem, stále to byla ta moje malá holčička, kterou bývala před lety. Pravidelně nás navštěvovala a náš vztah se nikterak nezměnil. Pořád jsme k sobě měli stejně blízko a já věřil, že se na tom nikdy nic nezmění.
Dcera se nám začala měnit před očima
Před třemi lety si dcera našla nového přítele, se kterým to vypadalo velmi vážně. Abych byl upřímný, nebyl mi ten muž nikterak sympatický. Měl jsem pocit, že má na moji dceru špatný vliv. Zpočátku to vypadalo, že se pletu, jenže jak šel čas, začala se nám dcera měnit před očima.
Dříve to byla cílevědomá dívka, která moc dobře věděla, co od života chce. Měla své zásady a pravidla, která celý život dodržovala. Čím více času ale trávila po boku svého přítele, tím více na všechny zažité návyky zapomínala. Stával se z ní úplně jiný člověk.
Co se vdala, už to není ona
Před půl rokem jsem svou jedinou dceru vedl k oltáři, byl to naprosto nepopsatelný moment, na který určitě do konce života nezapomenu. Vzpomínky na tento krásný den se mi ale v hlavě mísí s hořkostí, kterou způsobuje starost o to, jak se moje dcera od té doby chová. Co se vdala, už to zkrátka není ona. Už si spolu vůbec nepovídáme.
Když nás s manželkou navštíví, což je maximálně jednou do měsíce, po celou dobu návštěvy jen hledí do telefonu a odpovídá úsečně. Pokud se zeptáme, co se v jejím životě událo nového, odsekne nám, že nám do toho nic není. Odmítá se s námi bavit prakticky o čemkoliv. Kolikrát to vypadá, že má od manžela nařízeno, co může a nemůže svým rodičům říci.
Často se sám sebe ptám, kam se poděla moje malá holčička? Co se stalo s tou dívkou, která měla úctu k rodičům? Odpovědí na své otázky se asi nikdy nedočkám. Bolí mě však sledovat, jak se z mé dcery stal někdo úplně jiný. Někdo, koho přestávám poznávat.
Autor: Nikol Kolomazníková
