Když se vysloví jméno Hans Christian Andersen, většina z nás si vybaví známé pohádky. Pohádky jako Malá mořská víla, Sněhová královna, Děvčátko se sirkami či Císařovy nové šaty. Pohádky, které vlastně ani moc pro děti nejsou. Příběhy smutné a poněkud depresivní, bez šťastného konce. Jako by v nich autor odrážel svůj skutečný život.
Hans Christian Andersen, kterého Dánové nazývají jen H. C. Andersen, se narodil v roce 1805 v dánském Odense na ostrově Fyn. Psal poezii, divadelní hry i prózu pro dospělé, proslul však především jako pohádkář. Ale jeho život rozhodně pohádkový nebyl.
Rodina na periferii společnosti
Pocházel z velmi chudé rodiny, která žila nejen na okraji města, ale i společnosti. Otec byl švec a o hodně starší matka byla negramotná pradlena, která ke stáří propadla alkoholismu. Jeho děd byl známý místní blázen.
Andersen již od dětství snil o lepším životě a bohatství. Zatím však musel po smrti otce opustit školu již v jedenácti letech a odejít pracovat. Jeho starší sestra se začala živit jako prostitutka.
Když nastala příležitost, čtrnáctiletý Andersen odešel do Kodaně, kde se chtěl živit jako herec. Zde ho vzali do Dánského královského divadla, jelikož měl příjemný hlas. Po radě svého kolegy, že by mohl uspět jako básník, se Andersen soustředil na psaní.
Temné roky života
Andersen vydal první knihu a díky mecenášům se dostal na studia a odmaturoval. Tato léta však byla nejhorším obdobím v jeho životě. Učitel, u kterého bydlel, ho týral, aby mu „vylepšil charakter“. Trpěl také dyslexií, proto měl s učením problémy. Kvůli tomu ho i učitelé odrazovali od psaní.
Podobu jeho děl dyslexie zásadně ovlivňovala – pro Dány totiž nebyla tak čtivá. To se změnilo až v době, kdy byly jeho knihy přeloženy do jiných jazyků a při tom stylisticky upraveny. Teprve tehdy Dánové zjistili, jak schopného autora doma mají.
Setkání s Dickensem
V roce 1847 Andersen poprvé navštívil Anglii a zde se konečně těšil společenskému úspěchu. Na jednom z večírků se seznámil se svým oblíbeným autorem Charlesem Dickensem. Sympatie obou byly vzájemné, jejich psaní měla mnoho společného, především vyobrazování těžkého života chudých.
O deset let později Andersen přijal Dickensovo pozvání k sobě domů. To se však změnilo ve velké pětitýdenní utrpení celé Dickensovy rodiny. Andersenovy podivné požadavky, depresivní nálady a neustálé prodlužování návštěvy vedly až ke konci přátelství.
Neúspěšný milostný život
Některé prameny Andersena označovaly za homosexuála, novější důkazy však vedou spíše k tomu, že byl bisexuál. Jeho láska ale byla pouze platonická a zůstávala neopětována jak u žen, tak i u mužů.
Z jeho soukromých deníků z mládí vyplývá, že po intimitě a fyzickém vztahu ani u jednoho pohlaví netoužil. V této oblasti byl zřejmě traumatizovaný z dětství. Nejlépe tak prý rozuměl především dětské duši, sám zřejmě vnitřně dítětem zůstával.
Když ve věku sedmašedesáti let spadl z postele a těžce se zranil, nikdy se již úplně nezotavil. Žil však ještě další tři roky a zemřel v roce 1875 v domě u přátel blízko Kodaně.
Dánský národní poklad
Již v době svého úmrtí byl slavným a mezinárodně uznávaným umělcem, a dokonce dostával stipendium od dánské vlády. Ta si ho cenila jako „národního pokladu“. Andersen se stal dánskou ikonou a klasikem světové literatury.
Do pohádek rád vkládal prvky satiry, bajky či tragédie, čerpal ze své fantazie, nikoli z lidových tradic, jak bývá zvykem. Jeho smutné pohádky ukazují krutost života, jak ho Andersen jako chlapec poznal.
Zdroj: Wikipedia
Autor: Michaela Pauerová
