Zatímco o životě nejslavnějšího amerického otce zakladatele se toho ví hodně, o tom, co přesně zabilo prvního prezidenta USA, se dodnes vedou dohady. Jisté je, že těsně předtím, než George Washington 14. prosince 1799 zemřel, lékaři jeho stav ještě zhoršili tím, že mu odebrali asi 40 procent krve.
Když v prosinci roku 1799 George Washington na své milované usedlosti Mount Vernon náhle onemocněl, zdálo se zpočátku, že není žádný důvod k obavám. Washington měl za sebou již působivý výčet nemocí, které zvládnul překonat – včetně malárie, tuberkulózy, neštovic, zápalu plic či úplavice. Když si tedy začal stěžovat na bolest v krku, ještě nikdo netušil, že se blíží jeho konec.
Léčba ve skutečnosti horší než samotná nemoc
Dodnes se lékařští experti přou o ten nejpravděpodobnější důvod toho, proč prezident onemocněl a zemřel během pouhých jednadvaceti hodin. Příčinou jeho smrti zřejmě nakonec nebyla nemoc jako taková, ale nevhodné zásahy skupiny lékařů, kteří se Washingtonovi snažili usilovně pomoct. Poslední hodiny jeho života se však změnily v bolestnou záležitost, která je znepokojující i po více než dvou stech letech.
Smrt George Washingtona přišla po jeho celoživotní službě zemi. Vedl armády během války za nezávislost, pomáhal řídit Ústavní shromáždění a sloužil své zemi jako první prezident. Když se v roce 1796 chýlilo ke konci jeho druhé prezidentské období, oznámil, že nebude usilovat o třetí funkční období. Byl připraven odejít do důchodu a vrátit se na své panství Mount Vernon.
I v důchodu byl velmi aktivní
Strávil zde velkou část svého života. Spravoval pět farem a přes osm set zvířat. Pracovaly pro něj asi tři stovky otroků. Mount Vernon bylo jeho srdeční záležitostí. Washington se budil ještě před východem slunce, a poté co vyřídil poštu, objížděl na koni své statky, zahrady a stáje.
Do politiky se již vracet nechtěl, ačkoli byl k tomu mnohokrát přemlouván. Na Mount Vernon si hodlal „nerušeně užít zbytek svých dnů“. Ačkoli se po odchodu z politiky snažil žít soukromější život, stále byl veřejnou osobou.
Chtěl zde být pro všechny
Společně se svou ženou Marthou museli i na Mount Vernon přijímat stovky hostů, včetně neznámých lidí. Každý se chtěl setkat s hrdinou války za nezávislost. Jen rok před svou smrtí na panství přijal téměř sedm set hostů – chtěl být americkému lidu přístupný až do své smrti.
Přežít přelom století
Navzdory nabitému programu zůstal Washington živý a energický až do svých posledních dní. Ve svých sedmašedesáti letech, v roce 1799, se těšil, že se dožije začátku 19. století. Své ženě Martě dokonce slíbil, že „tento svět neopustí před rokem 1800“. Bohužel se mýlil. Smrt George Washingtona přišla jen několik dní před začátkem nového století.
Nechtěl urazit hosty
12. prosince 1799 bylo mrazivé počasí, střídal se déšť, sníh a plískanice. Ani to prezidenta v důchodu neodradilo od jeho každodenní rutiny – objíždění a kontroly svého panství. Vrátil se domů pozdě a zjistil, že hosté, které pozvali na večeři, už dorazili. Nechtěl být neslušný a zdržovat se převlékáním. Proto se k nim rychle připojil, avšak zůstal v mokrém a promrzlém oblečení.
Následujícího dne, navzdory hustému sněžení a přetrvávajícímu chladu, vyjel Washington na koni opět po svém panství, aby zkontroloval zadané úkoly. Dostal však silnou angínu, která se s postupem dne zhoršovala.
Poslední hodiny života
Další ráno, v časných hodinách, vzbudil svou ženu. Bolelo ho v krku a špatně se mu dýchalo. Martha ihned zavolala jeho lékaře. Ten se spolu s dalšími dvěma, kteří se přidali v průběhu dne, pokusil zlepšit Washingtonův stav. Situaci však paradoxně jen zhoršili.
Tři lékaři na scéně se Washingtona pokoušeli vyléčit pomocí prostředků, které byly v 18. století běžné. Zejména pak pouštěním žilou – během celého dne nebohému Washingtonovi odebrali přes dva litry krve. To však nebyla jediná léčba, kterou vyzkoušeli.
Léčba byla utrpením
Mimo bylinkové čaje a klystýr dostal Washington směs dávidla zubního kamene a chloridu rtuťnatého, což mu způsobilo prudké zvracení. Hlavní z doktorů pak aplikoval toxické tonikum přímo na prezidentovo hrdlo, po čemž mu vyskákaly obrovské puchýře. Mimo to dostal pokyn k pití směsi másla, melasy a octa, po které se málem udusil. K dovršení všeho mu byl proveden výtěr z krku směsí sušených brouků.
Pozdě odpoledne, po již čtvrtém pouštění žilou během dvanácti hodin, bojoval Washington o kyslík a nemohl téměř dýchat. Lékařům řekl, že jeho dech již dlouho nevydrží a že umírá těžce, ale nebojí se odejít. Přezkoumal ještě svou závěť a rozdal poslední pokyny ke svému pohřbu.
Pohřben až po třech dnech
Bál se, aby nebyl pohřben zaživa, proto jeho přání bylo, aby bylo tělo uloženo ještě na tři dny do chladných prostor, kdyby se náhodou probral. Teprve po třech dnech ho směli pohřbít. Bohužel však George Washington opravdu definitivně zemřel ještě téhož večera, mezi desátou a jedenáctou hodinou, 14. prosince 1799. 18. prosince byl pak uložen do rodinné hrobky.
Přesná příčina jeho smrti dodnes zůstává záhadou. O různé teorie není nouze a debaty se vedou již dvě staletí. Podle dostupných informací a historických záznamů je nejpravděpodobnějším vysvětlením akutní zánět hrtanové příklopky. Bez ohledu na to, jakou nemoc George Washington měl, lékaři mu zřejmě vůbec nepomohli.
Dr. Howard Markel, ředitel Centra pro historickou medicínu na michiganské univerzitě se domnívá, že pokud by Washingtona nedostala samotná nemoc, rozhodně se to povedlo jeho lékařům. Zřejmě jediná léčba, která mohla ve skutečnosti pomoci byla tracheotomie. Tu dokonce navrhl nejmladší z přítomných lékařů, ale ostatní ho přehlasovali.
Zdroj: allthatsinteresting.com, history.com, constitutioncenter.org
Autor: Michaela Pauerová
