Hollywoodský trhák 127 hodin měl mezi diváky po celém světě velký úspěch. Možná právě proto, jak byl pozoruhodně realistický. Byl totiž natočen podle skutečné události. Tento šokující příběh se opravdu stal – horolezci Aronu Ralstonovi.
Američan Aron Lee Ralston pracoval několik let jako strojní inženýr u společnosti Intel. Již od svých dvaceti let byl zapáleným horolezcem a rozhodl se zdolat všechny coloradské „čtrnáctitisícovky“. Vrcholy vyšší než čtrnáct tisíc stop, tedy asi čtyři tisíce dvě stě šedesát sedm metrů.
Celkem jich je padesát devět a Ralston chtěl dokázat něco, co se před ním nikomu nepodařilo. Vylézt všechny tyto vrcholy úplně sám a v zimě.
Odešel z práce a rozhodl se věnovat lezení
Po pěti letech práce ve velké společnosti zjistil, že vyhořel. Rozhodl se proto skončit a přestěhovat do Aspenu v Coloradu, aby mohl pokračovat ve svém snu. 26. dubna 2003, asi rok poté, co dal v práci výpověď, se vydal do utažského národního parku Canyonlands, do kaňonu Blue John. Tehdy nešlo o klasické lezení.
Chystal se na populární canyoning
Sport, při kterém se zdolávají kaňony horských potoků či říček dolů po proudu. Přitom se postupuje úzkými soutěskami za použití různých technik – slaňování skalních stěn či vodopádů, brodění v prudké vodě, přelézání balvanů a překážek, překonávání prohlubní v závěsu pod lanem a další. Ralston si na to vybral právě kaňon Blue John jako ideální místo.
360 kilogramový kámen
Bohužel však tehdy nikomu neřekl, kam jde, a neměl u sebe ani telefon. Kaňon byl navíc vzdálený asi třináct kilometrů od místa, kde zaparkoval své auto. Ve chvíli, kdy Ralston sestupoval úzkou soutěskou ve spodní části kaňonu, při lezení uvolnil balvan zaklíněný mezi stěnami. Obří balvan se utrhnul a rozdrtil mu pravou ruku, kterou mu přiskřípl ke zdi kaňonu.
Přišpendlený ke skále přežil neuvěřitelných pět dní
Byl pohřben v divočině bluejohnského kaňonu a měl jen malý batoh s litrem vody, dvěma burritos a několika kousky čokolády. Za předpokladu, že zemře, strávil pět dní pomalým upíjením malého množství vody. Nakonec byl nucený pít i vlastní moč. Snědl veškeré zásoby. Především se snažil vysvobodit ruku z neúprosného sevření balvanu. Bohužel kámen se ani nehnul.
Jeho jediným „spojením s vnějším světem“ byl fotoaparát. Nahrával na něj videodeníky a skrz něj se i rozloučil se svými blízkými. Ačkoli později své videa rodičům přehrál, rozhodl se, že nikdy nedovolí, aby osobní videa spatřila veřejnost.
Sebevraždu vyloučil
Ralston se pokoušel marně odřezávat skálu a dehydratovaný, hladový a vyčerpaný pomalu přecházel do stavu deliria. Když vyloučil nejdrastičtější možnost, sebevraždu, napadla ho další drastická alternativa. Musí si useknout uvězněnou ruku. Provedl několik pokusů, ale bohužel neměl čím přeříznout kost.
Následujícího dne, když se probudil za úsvitu, zjistil, že se jeho paže kvůli nedostatečnému oběhu začala rozkládat, a zoufale ji chtěl odtrhnout. Došlo mu, že aby si mohl ruku amputovat, musí v ní kosti zlomit právě o skálu.
Amputace ve správný čas
Poté, co tento strašný čin dokončil, mohl teprve přeřezat šlachy a svaly malým nožíkem z laciné soupravy multifunkčních nožů. Popruh z batohu použil jako škrtidlo a hlavní tepny nechal až na závěr. Celá amputace trvala asi hodinu. Díky velké dehydrataci byla jeho krev hodně zahuštěná. Kdyby ruku amputoval dříve, vykrvácel by. Kdyby čekal déle, zemřel by.
Když se Ralston vysvobodil, musel ještě slanit asi dvacetimetrovou strmou stěnu a čekala ho ještě třináctikilometrová cesta k autu. Po necelých deseti kilometrech cesty potkal nizozemskou rodinu. Poskytli mu jídlo a pití a zalarmovali úřady. Pro Ralstona přiletěl vrtulník a transportoval ho do nemocnice.
Amputovaná ruka byla později „vysvobozena“ – balvan museli nadzvednout hydraulickým zvedákem. Paže byla zpopelněna a Ralston později popel na místě své nehody rozptýlil.
Po uzdravení Aron Ralston pokračuje v horolezectví a dalších sportech. V roce 2005 se stal prvním člověkem, který v zimě vylezl na všech padesát devět coloradských „čtrnáctitisícovek“. Dokončil tak svůj projekt, který zahájil ještě před amputací ruky. O svém zážitku napsal knihu, podle které vznikl i již zmíněný film 127 hodin.
Zdroj: history.com, The Guardian
Autor: Michaela Pauerová
