Je to nejspíš místo s nejvíce negativní energií v celé České republice. I přesto, nebo možná právě proto, láká ročně stovky návštěvníků. A to i přes fakt, že od roku 2015 je vstup za hlavní kamenné zdi zakázán.
Hřbitov je oficiální součástí psychiatrické léčebny v Bohnicích. Není tak žádným překvapením, že prvním pohřbeným byl teprve jedenáctiletý chlapec, který se zde v roce 1909 léčil, stejně tak jako dalších zhruba čtyři tisíce šest set dalších lidí. Leží zde ale také těla válečných vojáků či pracovníků ústavu.
Poničené náhrobky, všude samý břečťan. Hřbitov svým vzhledem vypráví příběhy mrtvých
Hřbitov vznikl tři roky po založení bohnické léčebny. Bylo třeba někam umisťovat pacienty, kteří se se svými psychickými problémy nevyrovnali a spáchali sebevraždu, nebo zkrátka takové pacienty, kteří neměli příliš štěstí a zemřeli na následky léčby či nemocí.
I když šlo původně o malý hřbitov, postupem času se rozšířil, protože si zde přáli ležet ti, co padli ve válce, dokonce někteří ošetřovatelé si zarezervovali místa vedle některých ze svých pacientů.
Pár metrů od hlavní kamenné zdi navíc vznikl malý hřbitov pro zvířata, která zde začali pohřbívat pacienti, kteří na svých procházkách nacházeli mrtvé ježky a ptáky, po čase k nim ale přibyli domácí mazlíčci lidí z okolí.
V roce 1963 se na bohnickém hřbitově přestalo pohřbívat. Už tou dobou šlo ale spíše o džungli. Mezi desítkami stromů neexistují prakticky žádné cesty, náhrobky jsou umístěny v křoví, některé jsou poničené, většina jich je porostlá břečťanem.
Někteří mrtví dokonce nemají víc než dřevěný kříž ze dvou klacků, protože příbuzní se na pohřbívání mrtvých bláznů často odmítali podílet.
Co zničeno nebylo, stalo se zájmem návštěvníků, kteří měli až do roku 2015 do areálu volný přístup. Později byl hřbitov veřejnosti uzavřen, Praha však nějaký čas plánovala doprovodné prohlídky.
Satanistické rituály a paranormální jevy toto místo přitahuje
V dobách socialismu byly nejrůznější satanistické rituály zakázány, a proto byl hřbitov vhodným místem, kam se schovat. Obzvlášť v noci se totiž lidé vysokým zdem vyhýbali. Netrvalo ale dlouho a policie na většinu nelegálních skupinek přišla a jejich řádění ukončila.
Později začal hřbitov lákat nadšence zajímající se o paranormální jevy a duchařinu. Mnoho z nich tvrdilo, že potkali na hřbitově ducha, se kterým si povídali.
Zvláštní je, že často věděli i informace, které o pacientovi znal pouze jeho nejbližší ošetřovatel a nikdy se s nimi nikomu nesvěřil.
Jiní zase odhalili, že bylo mrtvým za jejich života ubližováno. Ti, kterých se to týkalo, dostali při zmínce o duchovi strach a obvykle se ihned přiznali. Otázkou tedy je, zda se báli spravedlivého trestu, nebo se raději přiznali k něčemu, co nikdy neprovedli.
Několik fotografií z pozdějších let navíc zachycuje podivné věci, které někdy nápadně připomínají lidskou tvář či jiný nevysvětlitelný výjev. Mohou být ale objasněny šmouhou na čočce foťáku či vlivem větru při focení.
Každopádně je dodnes hřbitov plný tajemství. A i když se dá dnes pouze nahlédnout přes plot, někteří odvážlivci stále potají kamenné zdi přelézají jen proto, aby si pořídili nezapomenutelnou fotku u některého z náhrobků.
Autor: Šárka Cvrkalová
