Mauro Prosperi je italský policista, nadšený sportovec a běžec na dlouhé tratě. Proslavil se svou ztrátou při tradičním maratonu v poušti Sahara v roce 1994. Aby přežil, byl nucen pít vlastní moč a jíst netopýry a plazy.
Prosperimu bylo třicet devět let, když se rozhodl zúčastnil Marathonu des Sables – šestidenního závodu přes Saharu o délce dvě stě padesát kilometrů. Tento maraton patří mezi nejtěžší závody svého druhu. Běžci zde musejí překonávat náročný terén pouště v extrémních podmínkách.
Moderní pětibojař, sicilský policista a otec tří dětí se o závodu dozvěděl od svého přítele. Jelikož miluje výzvy, přihlásil se a začal okamžitě trénovat. Když v roce 1994 přijel do Maroka, byl pouští okamžitě okouzlený.
Dnes je Marathon des Sables jiný než před více než pětadvaceti lety. Tehdy se ho účastnilo kolem osmdesáti běžců, dnes je jich hodně přes tisíc, a dalo by zřejmě práci se při závodu ztratit.
Na devět dní ztracen v poušti
V roce 1994 však byla jiná situace. Prosperi většinou běžel sám, přes den málokdy potkal další maratonce. Čtvrtý den závodu, během nejdelší a nejtěžší etapy, se vše pokazilo.
Již od rána vanul silný vítr a poté, co Ital prošel několika kontrolními stanovišti, přihnala se velmi prudká písečná bouře. „Polkla mě žlutá zeď z písku. Byl jsem oslepen, nemohl jsem dýchat. Písek mi bičoval obličej, bylo to jako bouře jehel,“ popsal svou zkušenost Prosperi v rozhovoru pro BBC.
Podle pravidel závodu mají v případě písečné bouře zůstat na místě a čekat na pomoc. Prosperi si však omotal šátek kolem obličeje a pokračoval dál skrz bouři. Byl tehdy na skvělém čtvrtém místě a nechtěl svoji pozici ztratit. Po osmi hodinách se bouře přehnala.
Probudil se do úplně změněné krajiny
Přestože měl kompas a mapu, byl úplně ztracen. Naštěstí měl v batohu nějaké zásoby jídla pro závod, nůž a spacák. Problémem však byla voda. V poušti tělo rychle vysychá a bez vody by smrt přišla asi po třech dnech. Prosperi si proto začal do lahve na pití střádat vlastní moč.
Pokračoval dál v cestě a doufal, že ho dříve nebo později najdou a zachrání. Když zahlédl vrtulník, vystřelil světlici, bohužel byla moc malá a pilot ji neviděl. Po několika dnech našel v poušti muslimskou svatyni. Zde zůstal několik dní a čekal, že ho najdou.
Ve svatyni objevil novou možnost, jak se nasytit a napít – netopýry. „Rozhodl jsem se pít jejich krev. Popadl jsem hrst netopýrů, podřízl jim hlavy a vyřízl jim vnitřnosti nožem, potom jsem je vysál. Snědl jsem jich nejméně 20, syrových,“ prozradil pro BBC.
Nepodařilo se mi zabít. Smrt mě ještě nechtěla
Během několika dní, které zde strávil, kolem proletělo několik vrtulníků a letadlo. Bohužel ho ani jednou neviděli i kvůli další písečné bouři, která se přihnala. Přestal věřit v záchranu a rozhodl se pro krajní řešení – sebevraždu. Napsal dopis ženě a podřezal si zápěstí. Naštěstí však kvůli dehydrataci nevykrvácel. Krev totiž zhoustla a rychle vytvořila sraženinu.
Prosperi to bral jako znamení a rozhodl se znovu bojovat. Pokračoval dál v cestě pouští, jedl hady a ještěrky. Osmého dne našel malou oázu. S tím přišla i naděje, že lidé nemůžou být daleko.
Devátý den pak našel rodinu nomádů. Ti zavolali policii a díky tomu byl dopraven do alžírské nemocnice. Byl téměř tři sta kilometrů mimo původní trasu a přešel hranici z Maroka do Alžírska, aniž by o tom věděl.
Na závod se vrátil ještě šestkrát
Prosperi ztratil téměř šestnáct kilogramů a měl poškozená játra. Několik měsíců mohl přijímat jídlo pouze v tekuté podobě. Trvalo téměř dva roky, než se jeho tělo vzpamatovalo. Zůstal však nadšeným běžcem a na Marathon des Sables se znovu vrátil, aby závod dokončil.
Zdroj: BBC News, History.com
Autor: Michaela Pauerová
