Od roku 1883 do roku 1996 bylo téměř 150 000 domorodých dětí násilně odebráno rodičům a posláno na převýchovu do kanadských internátních škol, kde čelily strašlivému zneužívání. Tisíce dětí se již nikdy nevrátily ke svým rodinám. V roce 2015 vydala kanadská Komise pro pravdu a usmíření zprávu podrobně popisující tuto strašlivou kapitolu kanadské historie.
Po více než století měla Kanada temné tajemství. Zpráva Komise nyní podrobně popisuje desetiletí fyzického, sexuálního a emocionálního zneužívání dětí v těchto vládních a církevních institucích. Vyšetřovací komise odhaduje, že během několika desetiletí provozu těchto škol zemřelo více než 4000 tamějších dětí.
Jejich těla nebyla navrácena rodičům, ale byla pohřbena v neoznačených hrobech na pozemcích škol. Od roku 2021 bylo takto celkem objeveno přes 1000 neoznačených hrobů na pozemcích třech bývalých škol v Britské Kolumbii a Saskatchewanu. Představují tak tragický konec sto let starého příběhu, který konečně spatřuje světlo světa.
Vznik rezidenčních škol v Kanadě
Když začali v 16. století do Kanady masově přicházet evropští osadníci, původní obyvatelé území obývali již tisíce let. Zpočátku se osadníci a domorodí lidé snažili o mírové soužití. Mír však nevydržel dlouho.
Již o tři staletí později začali osadníci zabírat domorodcům půdu a mnozí se snažili domorodé obyvatelstvo „civilizovat“. V roce 1857 bylo zákonem nařízeno, že se domorodí muži musí učit anglicky a francouzsky a přejít na vládou schválená jména namísto svých tradičních.
Zdroj: Unknown authorUnknown author, Public domain, via Wikimedia Commons
Instituce na převýchovu domorodých dětí
V roce 1883 se pak Kanada rozhodla zajít ještě dál. Vláda chtěla využít škol jako způsobu, jak domorodé děti asimilovat již v raném věku. Aby byly tyto rezidenční neboli pobytové školy úspěšné, bylo podle bývalého kanadského ministerského předsedy nezbytné domorodé děti odebrat jejich rodičům.
Pokud by školy vznikaly jen v rezervaci, zvyky dětí by se nezměnily, protože by stále žily v blízkosti svých rodičů, kteří je ovlivňují. Dětství by tedy měly strávit ve školách daleko od jejich vlivu a dosahu, tak aby „získaly zvyky a způsoby myšlení bílých mužů“.
Netrvalo dlouho a ve spolupráci s federální vládou se po celé Kanadě otevřelo asi 150 škol provozovaných různými křesťanskými církvemi. Síť internátních škol neměla pouze vzdělávat domorodé děti.
Kanadské rezidenční školy pro Indiány, Inuity a další původní obyvatele Kanady měly především odstranit domorodou identitu dětí. Izolovat je od jejich vlastní kultury, tradic a náboženství, přeučit je jazyk a jako dovršení převýchovy měly domorodé děti získat status běžného občana, čímž jim byl odebrán status původního obyvatele.
Zdroj: BiblioArchives / LibraryArchives from Canada, CC BY 2.0 <https://creativecommons.org/licenses/by/2.0>, via Wikimedia Commons
Děti byly v podstatě unášeny rodičům
Podle bývalého náměstka ministra pro indiánské záležitosti neměl po tomto systému převýchovy zůstat v Kanadě jediný Indián. Původní obyvatelé Kanady neměli v této záležitosti vůbec na výběr. Úředníci se prostě objevili u jejich dveří a děti jim odebrali. Až příliš často se stávalo, že se děti již nikdy nevrátily domů.
Život v rezidenčních školách
Většinu svého dětství v těchto internátních školách strávilo několik generací dětí domorodců. Ti, kteří hrůznou zkoušku přežili, popisují děsivou atmosféru násilí a systémového zneužívání ze strany kněžích, jeptišek a dalších zaměstnanců škol.
Školy zakazovaly studentům mluvit jejich rodným jazykem či praktikovat jejich kulturní přesvědčení. Za tyto prohřešky padaly tvrdé fyzické tresty. Stejně tvrdé bylo podle některých i samotné vzdělávání – učení bylo do dětí opravdu doslova vtloukáno.
Bolestné vzpomínky
Jiní vzpomínají na sexuální zneužívání, které bylo na těchto školách bohužel běžné. Kněží využívali své moci a bezbranným dětem neměl kdo pomoci. Jeden z přeživších vzpomínal na to, jak se jeho šestiletý kamarád zabil poté, co ho jeden kněz zneužil.
Špatné byly i tamější životní a hygienické podmínky
Kanadské úřady si byly dobře vědomy toho, že internátní školy bojovaly s několika problémy. V roce 1907 odhalil Peter Bryce, lékař, který v této záležitosti pracoval pro kanadskou vládu, hrozivé skutečnosti. Navštívil pětatřicet domorodých škol a zjistil, že čtvrtina studentů zemřela. V jedné ze škol sahala úmrtnost dětí k sedmdesáti procentům.
Jak lékař zaznamenal ve své zprávě, školy byly špatně postavené a měly špatné větrání. Tuberkulóza se zde šířila závratnou rychlostí. Do toho byly školy přeplněné, špatně vytápěné a strava byla nedostatečná. Někteří přeživší vzpomínají, jak plakali hlady a kolikrát bylo k dispozici jen páchnoucí, žluklé jídlo plné červů.
Děti mizely beze stopy
Velká část studentů zemřela na nemoci, ale někteří prostě zmizeli a nikdo nevěděl, co se s nimi stalo. Rodině pak bylo řečeno, že utekli, což se opravdu občas podařilo. Při mnoha příležitostech však byly přeživší děti svědky smrti na vlastní oči.
Jejich spolužáci byli někdy zbiti tak brutálně, že na následky zranění zemřeli. Bylo zde i mnoho mladých znásilněných studentek, kterým se narodily děti. Aby kněží zahladili stopy, novorozenci byli zabiti také.
Školy fungovaly až do 20. století
Navzdory těmto strašlivým praktikám a příběhům přeživších dětí kanadské rezidenční školy fungovaly více než sto let. Poslední škola byla uzavřena až v roce 1996. Více než deset let po jejím uzavření začala kanadská vláda konečně přehodnocovat dědictví tohoto systému rezidenčního školství v zemi.
Kanadská vláda se domorodým obyvatelům formálně omluvila a zřízená vyšetřovací komise uznala, že školy byly vinny z kulturní genocidy. Mnoho domorodců věří, že počet mrtvých je mnohonásobně vyšší, než komise odhaduje. Běžným postupem škol kvůli omezení nákladů na převoz a poplatků za pohřeb bylo děti pohřbívat na pozemcích škol a nevracet těla jejich rodičům.
Hrůzné nálezy
V roce 2021 bylo na pozemku bývalé rezidenční školy Kamloops v Britské Kolumbii díky podzemnímu radaru objeveno 215 dětských těl. Jen o několik týdnů později bylo stejným způsobem odhaleno 751 dětských těl na pozemku rezidenční školy Marieval v Saskatchewanu. Na konci června minulého roku došlo k dalšímu objevu 182 neoznačených hrobů u Cranbrook v Britské Kolumbii.
Rodiny, kterým se děti již nikdy nevrátily, chtějí vědět, zda zemřely a jak zemřely. Dožadují se odpovědí na otázku, proč nebyli o jejich smrti informováni a kde jsou jejich děti pohřbeny. Pátrání po dalších hrobech bude pokračovat. Prožitá traumata bohužel přeživší již nikdy nezapomenou a ztracené děti rodinám nikdo nevrátí.
Zdroj: edition.cnn.com, en.wikipedia.org, allthatsinteresting.com
Autor: Michaela Pauerová
