Pohádku o divokém chlapci Mauglím, který žije v džungli se svými zvířecími přáteli a jen těžko se adaptuje mezi lidi, ke kterým podle svého původu patří, zná snad každé malé dítě. Málokdo už ale ví, že chlapec, který se naučil žít v souladu jak s přírodou, tak také s lidmi, je inspirován skutečnou osobou, která žila v 19. století.
Psal se rok 1867 a parta lovců se v lese připravovala na přepadení osamělého vlka, který spal před vchodem do jeskyně. Když se ale lidé přiblížili dostatečně blízko, došlo jim, že to, co leží schoulené na zemi, není zvíře.
Chlapce zhruba ve věku šesti let nemohli nechat jen tak ležet v lese. Vzali ho proto s sebou zpět do města, kde skončil v sirotčinci. Jelikož neměl žádné jméno, pojmenovali ho podle dne, kdy ho objevili: Dina Sanichar – dítě soboty.
Vlčí dítě
V sirotčinci si Dina během krátké chvíle získal ještě další přezdívku, a to Vlčí dítě. Lidé totiž začali věřit, že byl odmalička vychováván pouze vlky. Jeho chování tomu nasvědčovalo.
Chodil pouze po čtyřech, nedokázal se postavit na nohy a trvalo několik měsíců, než se to naučil. Jedl syrové maso, nejraději ohlodával kosti. Podle lékařů si tím brousil zuby, což ho naučila ostatní zvířata.
Když se chtěl chlapec vyjádřit, vrčel nebo vyl. Zpočátku nedokázal porozumět ničemu, co mu ostatní kolem něho říkali. Nechápal slova ani to, když na něco lidé ukázali. Nakonec se naučil chápat alespoň základní pojmy.
Nikdy se však nenaučil mluvit, a i když chodil a oblékal se jako člověk, bylo na něm znát, že vyrostl v divočině. Podivně se kymácel, košili si nikdy nedokázal správně zapnout.
Zajímavé však je, že se naučil jeden z typicky lidských zvyků, a to zcela sám a bez přemlouvání: Kouřit cigarety. Ve věku třiceti sedmi let Vlčí chlapec zemřel na tuberkulózu.
Bylo jich víc
Ačkoli se může zdát, že je příběh tohoto chlapce ojedinělý, pravda je zcela opačná. Dina Sanichar je jen ukázkovým příběhem, který byl popsán od začátku do konce. Existují ale další vlčí děti.
Ve skutečnosti jich v 19. století byla celá řada. Děti vychovávané zvířaty se objevovaly a lidé se je vždy snažili naučit lidskému chování. Vždy ale neúspěšně. Nikdy se jim nepovedlo z jejich těl zcela vypudit vlčí instinkty.
Právě na základě těchto příběhů se autor Knihy džunglí Rudyard Kipling rozhodl vytvořit postavu Mauglího, jejíž příběh byl několikrát přepracován, až vznikla nám známá kreslená pohádka.
V ní na rozdíl od reality dojde ke skutečnému souznění člověka s přírodou, ale zároveň k pochopení základních lidských potřeb a ke skloubení obou dvou říší – jak lidské, tak i zvířecí.
Reálné příběhy bohužel příliš šťastné konce neměly, i když se děti zachráněné lidmi v nových podmínkách nejspíše dožily mnohem vyššího věku, než by se dožily mezi vlky.
Zdroj: history.com
Autor: Šárka Cvrkalová
