Konzumace lidského masa je spojená s naší existencí od samého začátku. Přestože jde o téma, které se většinou zkoumalo pouze mezi vědci, přece jen se párkrát stalo námětem k debatám i ve společnosti.
Senzace, které z kanibalismu udělaly populární téma
Celý svět obletěl příběh havarovaného letadla v Andách v roce 1972, na jehož palubě byl ragbyový tým. Přeživší strávili v horách v zimě na izolovaném místě 72 dní a během pobytu přeživších 16 mužů jedlo maso z mrtvých spolucestujících.
Stejnou senzaci vyvolal falešný italský dokument z roku 1980 Cannibal Holocaust, dokumentující smutný konec záchranné mise, která měla najít ztracené filmaře v amazonském pralese. Záchranáři nakonec našli u jednoho domorodého kmene ostatky filmařů a jejich vybavení. V dokumentu byly zmíněny kmeny Yanomani a Shamatari, což samozřejmě vyvolalo zvědavost. Film byl podvrh, ale kanibalismus jako takový je reálný a tvoří součást světové historie.
Na rozdíl od exokanibalismu, který je známý z dobrodružné literatury a je spojený především s pojídáním nepřátel, existuje endokanibalismus. Ten je založený na pojídání mrtvých přátel a příbuzných a jde o důkaz úcty.
Endokanibalismus v praxi
Endokanibalismus je považován za rituál, který má přísná pravidla a byl v kmenové komunitě schvalován kmenovou radou a zúčastněnými skupinami.
Kmen Yanomani v Jižní Americe
Na rozhraní území mezi Venezuelou a Brazílií žije kmen, který je označovaný také jako Yaman nebo Senama. Právě zde mají tuto starou tradici, která přetrvává a nevidí na ní nic špatného.
Tato bizarní kultura pohřbívá své mrtvé tak, že pojídá jejich maso. Jde vždy o maso osoby, která zemřela přirozeným způsobem a pochází ze stejného kmene, nejčastěji dokonce z rodiny. Tito lidé věří, že po smrti je třeba chránit duše zemřelých a přechod do další fáze existence jim zajistí tak, že tělo spálí a sní.
Rodina pospolu tělo spálí, potírají se jeho zbytky, zpívají, pláčou a vyjadřují smutek nad ztrátou příbuzného. Ve druhé fázi pohřbu sesbírají kosti, které zůstanou po spálení a vytvoří z nich jemný prášek. Ten smíchají s popelem z ohniště a tuto směs přidávají do jídla, nejčastěji do polévek z banánů. Věří, že svým milovaným tímto rituálem zajistí věčný mír.
Další kmeny s doloženým endokanibalismem
V Papui-Nové Guinei žije kmen Fore, který si kanibalský pohřební rituál udržel po celé generace a kladl velký důraz na to, aby ženy a děti konzumovaly maso mrtvých mužů. Celý rituál byl velmi složitý. Například žena musela sníst mozek mrtvého bratra nebo ruce svého švagra. Konzumace jednotlivých částí měla svůj specifický význam.
Další amazonský kmen Wari měl kanibalismus spojený s přeměnou těl na duchy. Duch se potom mohl stát zvířetem a zajistit jídlo pro další generaci. Tento rituál také sloužil ke zpracování smutku nad ztrátou svých blízkých a ke zbavení se bolestných vzpomínek.
Je endokanibalismus etický?
Endokanibalismus je považován za rituál založený na duchovní víře. Některé kmeny stále věří, že jde o rituál, který je spojuje nejen s duchem zemřelého, ale i s jeho životní moudrostí.
Na rozdíl od násilného exokanibalismu, jde čistě o uctívání mrtvých, i když pro nezasvěcené je to nepochopitelné. Tito lidé v tom viděli, a někdy stále vidí, způsob, jak pomáhat překročit zesnulému hranici do říše duchů. Pro další společenství to byl způsob, jak potěšit své bohy.
Zdroj: allthatsinteresting.com, parlia.com, guardian.ng, blog.sevenponds.com
Autor: Lída Kropáčková
