Jeho odborné znalosti v boji proti zločinu se staly velkou inspirací pro moderní organizace, jako je FBI či Scotland Yard. Je titulován jako otec moderní kriminalistiky a považován za prvního soukromého detektiva. Eugène-François Vidocq byl v lovu zločinců velmi úspěšný. Jejich myšlení znal totiž dokonale. Sám se rekrutoval z jejich řad.
Vidocq se narodil v roce 1775 do rodiny francouzského obchodníka s obilím a vlastníka pekárny. Díky otcovu podnikání a vzdělanosti byla rodina na tehdejší dobu vcelku bohatá. Vidocq měl šest sourozenců a byl zdaleka nejproblémovější.
Byl nespoutané povahy, nebojácný, divoký a hlučný, ale také velmi chytrý a zároveň líný. Dával přednost dobrodružství a intrikám před vzděláním a učením se otcovu řemeslu. Vynikal v šermu a zde si vysloužil přezdívku Divočák.
Otec ho nechal zavřít
Už jako malý si rád zajišťoval pohodlí drobnými krádežemi. Ve svých třinácti letech ukradl rodičům stříbrné talíře a získané peníze ihned utratil. Jaké však bylo překvapení, když byl po třech dnech zatčen a vsazen na dva týdny do místní věznice. Po propuštění se dozvěděl, že za zatčením stál jeho otec, který mu chtěl udělit lekci. Neúspěšně.
Zabití instruktora šermu
Když bylo Vidocqovi čtrnáct let, omylem zabil svého instruktora šermu. Chtěl uniknout právním důsledkům, proto se rozhodl utéct z domova. Aby měl na cestu do Ameriky, ukradl rodičům peníze z pekárny. Nakonec však byl na útěku sám oloupen, a to hned v sousední Belgii.
V 17 letech měl být oběšen
Když přišel o všechny peníze, potloukal se nějakou dobu se skupinou komediantů a loutkařů. Po románku s manželkou zaměstnavatele byl ze společnosti vykázán. Rozhodl se proto připojit k francouzské armádě.
Na bojišti si vedl dobře, chyběla mu však disciplína. Vojenská kariéra skončila ve chvíli, kdy se dostal do konfliktu s nadřízeným důstojníkem. Vidocq ho v konfliktu udeřil do tváře, což se rovnalo trestu smrti oběšením. Aby trestu unikl, z armády dezertoval a vrátil se domů. Jen tak tak unikl oprátce. Čekal ho však život na útěku.
Potíže nevyhledávám. Samy si mě nacházejí
Toho roku začala Francouzská revoluce a Francie konce 18. století představovala bouřlivé časy. Vidocq byl nucen žít pod falešnou identitou a neustále se skrývat. Živil se opět krádežemi, drobnými zločiny, paděláním papírů a prchal před zákonem. I tak se stalo vězení v podstatě jeho druhým domovem.
V devatenácti letech byl podvodem donucen k manželství
Milenka mu tvrdila, že s ním čeká dítě. Když však zjistil, že je mu nevěrná a dítě není jeho, utekl opět do jiného města. Následovaly další roky střídavé svobody a vězení. Dokonce i krátký pobyt v otrockém pekle vězeňských galejí.
Unavený z života na útěku
Při dalším pobytu a následném úprku z žaláře poté, co se stal svědkem popravy bývalého kumpána, se ve Vidocqovi cosi hnulo. Bylo mu již třicet čtyři let a už ho unavovalo být věčně na špatné straně zákona.
Ze zločince se stal kriminalista
Když ho policie opět zatkla, nabídnul jim své služby výměnou za amnestii. Nejprve jako informátor, a když se osvědčil, stal se jedním z nich. Nechal vzniknout zcela novému policejnímu oddělení.
Čerpal ze svých vlastních zkušeností
Vidocq se stal šéfem organizace bojující proti zločinu, známé jako Brigade de Sûreté (předchůdce Francouzské národní policie). Popis práce byl jasný – předcházet zločinům, odhalovat zločince a přinutit je vzdát se spravedlnosti.
V organizaci pracovali policisté v přestrojení, kteří se infiltrovali do pařížského podsvětí. Vidocq byl sám jedním z agentů a zároveň cvičil další agenty. Začínal se čtyřmi detektivy, nakonec jich bylo téměř třicet.
Najímal pouze bývalé zločince (i ženy), jelikož měli požadovanou odolnost pro tuto práci a „pouliční inteligenci“. Do roku 1820 se Sûreté podařilo snížit pařížskou kriminalitu o neskutečných 40 procent.
Pařížské podsvětí na počátku 19. století bylo plné heren, nevěstinců a salonů a jejich návštěvníci byli kriminálníci, zloději a vrazi. Vidocq tak měl spoustu práce a rozhodl se přijít s novými metodami.
Vděčíme mu za otisky prstů
Vyvinul řadu technik, aby vystopoval a postavil před soud i ty nejtěžší zločince. Otisky prstů, sádrové odlitky stop, balistika, policejní práce v utajení, vedení záznamů, zabezpečení místa činu či nesmazatelný inkoust. Za to vše dnes vděčíme právě Vidocqovi.
V pozdějším věku se stal soukromým detektivem a založil zřejmě první detektivní agenturu v dějinách. A o klienty neměl nouzi. Jeho legendární detektivní schopnosti ovlivnily řadu autorů, mezi nimi i Sira Arthura Conana Doyla, Victora Huga či Agathu Christie.
Autor: Michaela Pauerová
Zdroj: owlcation.com, wikipedia.org
