Druhá světová válka znamenala hodně špatného pro spoustu zemí a pro tisíce a tisíce lidí. Zanechala po sobě velké množství vdov, válečných veteránů a těch, kteří se kvůli tomu, čím si prošli, psychicky zhroutili.
Mnohdy to ale nebyly jen boje, strach, mrtvá těla přátel a špatné životní podmínky ve válečných táborech, které přiváděly vojáky k šílenství. To, co už samo o sobě bylo drsné, si mnozí dokázali ještě více znepříjemnit.
Například student lékařské fakulty Toshio Tono, který měl v roce 1945 v rámci praxe uklízet krev v bitevních nemocnicích, byl mnohdy svědkem nelidských pokusů na vojácích, které podle jeho slov neměly ani žádnou vědeckou hodnotu.
Lékaři mučili zajaté zraněné zkrátka jen pro svou radost. A mnohdy jim dokonce brali orgány, které vařili a pojídali. Kanibalismus v nemocnicích ale nebyl tím jediným, který se v japonské armádě za druhé světové války rozšířil.
Mnohdy zkrátka nebylo co jíst
Kenzo Okuzaki byl generál v armádě japonského císaře, přesto však byl souzen za zradu a za válečné zločiny, protože se postavil proti vlastní armádě. Podle všeho se ale jen snažil dokázat, že je japonská armáda plná špatností, mezi které patří například kanibalismus.
Válečný dokument vypráví o tom, jak byl Okuzaki zadržen a souzen, několik let dokonce strávil v psychiatrické léčebně. Film zároveň tvrdí, že měl Okuzaki v mnohém pravdu.
Je ale jasné, že mnoho vojáků se uchýlilo ke kanibalismu proto, že zkrátka během války nebyl dostatek potravy. Jedli se poražení protivníci, civilisté, kteří se do bojů přimíchali náhodou, někdy dokonce i lidé z vlastních řad.
Historik Toshiyuki Tanaka odhalil více než sto případů kanibalismu spáchaných japonskými jednotkami na vojácích z Papui a Nové Guinei. Tomu odpovídá i výpověď přeživšího vojáka, který byl svědkem toho, jak jsou každý den zabíjeni a jedeni jeho spolubojovníci.
On měl to štěstí, že se mu v zajetí podařilo přežít dostatečně dlouho, a po válce poskytl historikům cenné informace. Pravdou je, že tito vojáci tehdy jedli válečné zajatce především kvůli nedostatku potravin.
Sníme je na důkaz našeho vítězství
Mnohdy ale docházelo ke kanibalismu zkrátka jenom proto, aby si vojáci dopřáli pocit vítězství. Mrtvé nepřátele vařili a konzumovali, oblíbené byly především vnitřnosti, hlavně játra.
Mnohé záznamy hovoří o tom, že se lidská těla vařila dlouhé hodiny a podávala se se zeleninou. Podle některých přeživších vojáci často našli v zákopech z mrtvol pouze končetiny.
Na druhou stranu ale existovali i takoví vojáci, kteří se postavili proti kanibalismu a přežívali všemi možnými způsoby, které byly dostupné, aniž by museli ochutnat lidské maso. Mezi ty patří například Hiró Onoda, který přežil v džungli třicet let a živil se pouze vařenými banány a kokosy.
Podobných dobrodruhů bylo více, je ale pravda, že se většinou v záplavě šílenství a radosti z každého poraženého nepřítele vojáci spíše přidávali k těm, kteří si svou výhru chtěli potvrdit tím, že tělo mrtvého snědí.
Autor: Šárka Cvrkalová
