Zázraky se občas dějí. A příběh Juliane Koepcke, který se dočkal knižního i filmového zpracování, je toho jasným důkazem. Začal se psát před padesáti lety, na Štědrý den roku 1971. Tehdy se Juliane se svojí matkou vracela na Vánoce domů. Byly to však jejich poslední společně strávené chvíle.
V osudný den tehdy sedmnáctiletá Juliane nastoupila s maminkou do letadla v Limě. Let LANSA Flight 508 společnosti s nepříliš dobrou pověstí byl toho dne jediný volný. Toužily se dostat domů na Vánoce včas a byly naštvané – let měl celých sedm hodin zpoždění.
Letadlo směřovalo do peruánského městečka Pucallpa. Konečným cílem obou žen byla Panguana, výzkumná biologická stanice v Amazonii, kterou její rodiče, němečtí zoologové, založili. V amazonském deštném pralese s nimi žila již tři roky. A díky tomu se naučila technikám přežití na takovémto místě.
Z úložných prostor létala zavazadla i vánoční dárky
Let měl trvat asi hodinu, avšak již po necelé půlhodině od startu vletěl letoun do bouřkového mraku. A brzy bylo jasné, že něco není v pořádku. Strojem s téměř stovkou pasažérů na palubě začaly zmítat silné turbulence. Kolem letadla létaly blesky a uvnitř zavazadla, balíky a vánoční dárky.
Nakonec blesk udeřil do pravého křídla. Poslední slova, která sedmnáctiletá Juliane od maminky slyšela byla: „To je konec, je po všem,“ zavzpomínala Juliane pro BBC News.
Letoun se ve vzduchu rozlomil a Juliane padala vzduchem z výšky tří tisíc metrů. Sama, připoutaná k lavici se třemi sedadly. Pád sedačky zřejmě ztlumila hustá, téměř nepropustná vegetace amazonského pralesa. Juliane byla jediná, kdo havárii přežil.
Spadla z tří tisíc metrů, vstala a odešla po svých
Již při pádu ztratila vědomí a probrala se až následující den. Jako zázrakem její zranění nebyla vážná. Měla zlomenou klíční kost a několik hlubokých řezných ran na nohou. Mohla však chodit. Právě díky tomu, že strávila dlouhou dobu s rodiči na výzkumné stanici v Amazonii, věděla, jak se v deštném pralese chovat a jaká zde číhají nebezpečí.
Nejprve se snažila najít svoji matku, bohužel neúspěšně. Na místě havárie našla pytel sladkostí, které jí alespoň na pár dní vystačily a zachránily od hladu. Bylo právě období dešťů a Juliane věděla, že bezpečnější cesta pro ni bude vodou.
Našla malý potok, kterým se celých deset dní brodila a plavala vstříc civilizaci. Po cestě dokonce narazila na několik mrtvých těl z havárie. Jak později přiznala pro BBC News, byla ráda, že mezi mrtvými těly nenašla svoji matku.
Desátý den, kdy se brodila okrajem řeky, spatřila loď. Nejprve si myslela, že má halucinace, ale od lodi vedla cesta do džungle. Když se po ní vydala, našla chýši se střechou. Rozhodla se v ní strávit noc.
Musela si vyndat červy z ruky
Po tolika dnech v džungli se jí do otevřené rány v paži dostali červi. V lodi našla litr benzínu a rozhodla se ho do rány nalít, aby červy dostala ven. Jedenáctý den ji v chýši našli dělníci. Ti jí dali první pomoc a odvezli do civilizace. Zde se šťastně shledala se svým otcem.
Dodnes ji pronásleduje myšlenka, proč byla jediná, kdo přežil
Tělo Julianiny matky bylo nalezeno v džungli 12. ledna. Juliane později zjistila, že maminka havárii přežila a žila ještě několik dní. Bohužel se však kvůli těžkému zranění nemohla pohnout.
Na Amazonii nezanevřela
Juliane se, po vzoru rodičů, stala významnou zooložkou. Vdala se a neštěstí navzdory ji amazonská džungle stále přitahuje. „Džungle mě chytila a zachránila,“ přiznala v rozhovoru pro New York Times. Po smrti svého otce se stala ředitelkou výzkumné stanice v peruánské Panguaně. Dnes, padesát let po letecké katastrofě, ji stále provozuje.
Zdroj: bbc.com, nytimes.com, wikipedia.org
Autor: Michaela Pauerová
