Do Londýna počátkem minulého století dorazila trochu bizardní móda z Ameriky, která měla přinést matkám a dětem hned několik výhod. A skutečně se na čas stala běžnou součástí péče o malé děti.
Moderní matky se v historii nebály experimentovat
Za vším byl patent Američanky Emmy Read, která za skvělý a praktický vynález označila „klec na děti“.
Tato převratná novinka měla za úkol umožnit unaveným a vytíženým matkám bezpečně uložit dítě, a tak si nerušeně udělat domácí práce a odpočinout si s vědomím, že je dítě v bezpečí. Nový vynález měl podle propagátorů této novinky také přinášet zdravotní výhody.
Hit do města
Klece na děti byly určeny hlavně pro městskou zástavbu, kde neměly domácnosti své zahrádky. Pouze se základními kutilskými dovednostmi bylo možné složit takovou klec z již připravených komponentů. Ta se zavěsila z venkovní strany do okna nebo na požární schodiště a dítě dostávalo svou pravidelnou dávku čerstvého vzduchu.
Kolemjdoucím se tak mohl naskytnout trochu bizarní pohled na děti, které odpočívaly nebo si hrály v klecích nad jejich hlavami.
Jednou z propagátorek tohoto moderního hitu byla už dlouho před jeho komerční výrobou i Eleonor Rooseveltová, která se nikdy netajila tím, že moc výchově dětí nerozumí, ale „vyvětrat“ dítě jí přišlo jako dobrý nápad. Svou dceru Annu v jedné takové kleci otužovala.
Co neuspělo v Americe, fungovalo v Anglii
I přesto, že se tento styl péče u rodičů dobře ujal, nakonec po ostrých debatách o bezpečí dětí a po vyhrožování od nespokojených sousedů, brzy po svém boomu upadl v Americe v zapomnění.
Jinak tomu bylo ale v Londýně dvacátých a třicátých let, kam se tento nápad dostal. Klece byly přesně to, co londýnské matky potřebovaly. Město nedisponovalo zahradami u bytových domů, a tak ženy žijící v bytech uvítaly možnost dopřát dětem pobyt venku, aniž by musely chodit po ulicích nebo v parku s kočárem.
Matky oceňovaly praktičnost
Londýňané jsou pověstní posedlostí otužovat děti už od narození a klece jim tuto zálibu dokázaly usnadnit. V té době to bylo považováno za bezpečné. Na dno klece přišla měkká peřinka a dítě se mohlo prospat nebo si hrát venku a sledovat okolí.
Pokrokové londýnské matky si brzy všimly, že „vyvětrané“ děti dobře spí. Klec byla vždy pod dozorem, protože na ni viděly z bytu.
Slunce a venkovní vzduch tak dopřávaly dětem kdykoliv to počasí dovolilo, a ani nepotřebovaly stříšku, která se jako doplněk neujala. Děti tak musely čelit riziku vrtkavého londýnského počasí a vrtochům holubů, kterých bylo ve městě vždy hodně.
Ani doktoři nebyli proti
Přestože by dnes tento poměrně drsný způsob péče o malé děti u matek neprošel, tenkrát byl podporován i ze strany lékařů. S odstupem času můžeme polemizovat o čerstvém londýnském ovzduší. Automobilová doprava na svůj rozkvět teprve čekala a londýnské vlhké klima, časté inverze a topení uhlím v elektrárně uprostřed města nikdo neřešil.
Historické prameny se nezmiňují o používání klecí v zimě, ale u Londýňanů nikdy nevíte. Naštěstí se od této „zdravé“ novinky upustilo a dnes už se v klecích za oknem větrají jen andulky.
Zdroj: grunge.com, telegraph.co.uk, reflex.cz
Autor: Lída Kropáčková
