V našich končinách je pohřeb blízkého obvykle rodinnou záležitostí. Sejdou se ti, kteří se se zesnulým dobře znali, aby se s ním důstojně rozloučili. Nikdo nemá zájem cokoli protahovat, je to smutná událost, kterou chceme mít rychle za sebou. V kmeni Torajů to ale funguje jinak.
Indonésie je stát s největším počtem obyvatel hlásících se k islámu. Region Tana Toraja na ostrově Sulawesi, kde žije kmen Torajů, je ale výjimkou. Zdejší obyvatelé jsou povětšinou křesťané. Přesto si ale zachovávají některé zvyky a tradice, které by někteří věřící pochopit nedokázali.
Jednou z nejpodivnějších událostí, kterých se na ostrově pořádá mnoho za rok, je pohřeb blízké osoby. Je totiž snad úplně vším odlišný od toho, který si vybavíme my. Připomíná více oslavu než truchlení.
Mrtvé považují za nemocné
Když někdo v kmeni Torajů zemře, je považován za nemocného. Od jeho smrti až do pohřbu leží ve vyhrazené místnosti, kam si s ním pozůstalí chodí povídat, a dokonce mu přináší i jídlo.
Zdroj: Profimedia
Tím vyjadřují sílu své lásky a pouto k člověku, který si i po odchodu ze světa zaslouží tu nejlepší péči. Mnohdy to trvá dlouhou dobu, protože rodina musí nejprve našetřit na velkolepý pohřeb.
Obvykle jde o několik měsíců. Velmi výjimečně dochází i k tomu, že se rodina o mrtvého stará i roky, než je vše připraveno, aby mohl být pohřben.
Zabijte co nejvíce vodních buvolů
Smuteční obřad začíná obětováním zvířete. Konkrétně vodního buvola, kterému povolaná osoba utne před zraky všech hlavu. To, jak moc je rodina honosná a jak moc toho dokáže mrtvému věnovat, je hodnoceno právě podle počtu zabitých kusů tohoto zvířete.
Zdroj: Profimedia
Čím víc se jich obětuje, tím více si podle všeho lidé zesnulého vážili. Jeden takový buvol přitom mnohdy stojí víc než nové auto, takže je jasné, proč některé rodiny na pohřeb šetří i roky.
Kromě buvolů jsou na svatbě obětovávána také prasata, krávy, ovce a drobná zvířata jako králíci či slepice. Pokud se ptáte, kam všechno to jídlo zmizí, přesvědčí vás až 200 hostů, kteří se mohou na oslavě objevit.
Obřad mnohdy trvá i několik týdnů. Opět se to odvíjí od toho, jak bohatá rodina je. V posledních dnech hostiny už ale smutní málokdo a pro mnohé se pohřeb stává příležitostí, jak se pobavit s přáteli a pořádně se najíst.
Nezvaní hosté jsou pro mrtvého poctou
Samozřejmě to není o tom, že by v rodině bylo 200 členů. Je sice pravda, že na pohřeb dorazí mnohdy i příbuzní, kteří mrtvého ani jednou v životě neviděli, obvykle jde ale spíš o to, že se může pohřbu zúčastnit prakticky kdokoli.
Lidé, kteří prochází okolo a rozhodnou se najíst v davu ostatních, vzdávají podle všeho mrtvému čest. A pro rodinu není nic úžasnějšího, než když se k pohřbu připojí také turisté se svým průvodcem.
Pokud někdy na ostrov Sulawesi přijedete, možná se budete moci podobné události zúčastnit. Je jen na vás, zda se zapojíte kvůli jídlu, nebo budete ctít tradice a skutečně vzdáte poctu zesnulému, ačkoli jste ho nikdy předtím neviděli.
Zdroj: scholarblogs.emory.edu, denik.cz, chinatours.cz
Autor: Šárka Cvrkalová
