Netuší, kolik je jí let, a nepamatuje si ani své pravé jméno. Dnes je Britka kolumbijského původu známá jako Luz Marina Chapman. Svět fascinovala tvrzením, že velkou část raného dětství strávila v kolumbijské džungli, vychovávaná tlupou opic.
Na první pohled „obyčejná“ Britka
Narodila se v Kolumbii, zřejmě někdy kolem roku 1950. Dnes tedy této dámě bude něco přes sedmdesát let. Možná víc, možná méně, sama neví. Žije normální život v britském Bradfordu se svým manželem. Má dvě dcery a několik vnoučat.
Tak trochu jiná výchova
Že v dětství prošla poněkud odlišnou výchovou, byste na první pohled nepoznali. Podle svých vzpomínek byla Marina Chapman (tehdy se samozřejmě jmenovala jinak) asi ve čtyřech letech unesena.
Jméno rodné vesnice si nepamatuje
Stalo se to ve chvíli, kdy si jako malá hrála u domu ve své rodné vesnici. Neznámí muži ji odvlekli do auta a odvezli zřejmě stovky kilometrů od jejího domu. Proč ji poté vysadili uprostřed kolumbijské džungle, není jasné. Marina si myslela, že se pro ni únosci vrátí, nebo kolem pojede někdo, kdo ji zachrání.
Opičí rodina
Bohužel se tak nestalo, a tak se vydala hlouběji do džungle. Jediní živí tvorové, na které zde narazila, byly opice. Konkrétně malpy kapucínské. Jako dítěti jí nejvíce připomínaly lidskou rodinu. Rozhodla se proto zůstat v jejich blízkosti. Zpočátku jí opice nevěnovaly pozornost, postupně se stala součástí jejich rodiny.
Zdroj: Profimedia
S opicemi skákala po stromech
Sledovala a kopírovala jejich chování, jedla to, co ony. Učila se od nich, jak přežít v podmínkách kolumbijské džungle. Společně si hráli, bojovali.
Díky nim si Marina vyvinula mimořádné schopnosti. Naučila se lézt po stromech, plížit se, komunikovat se zvířaty. Lidskou řeč postupem času zapomněla a samozřejmostí pro ni byla i chůze po čtyřech.
Dokonce se párkrát dostala do blízkosti tamější indiánské vesnice. Místní ji však vyhnali, nechtěli mít s dítětem džungle nic společného. Asi po pěti letech života s opičí rodinou ji nalezli lovci.
Z džungle do zajetí
Místo toho, aby jí pomohli, prodali ji do nevěstince v Cúcutě. Cúcutě se zde postupně naučila znovu chodit po dvou i mluvit, avšak byla tvrdě týrána. Když byla starší a měla dostat svého prvního zákazníka, podařilo se jí z utéct.
Nějakou dobu se potulovala ulicemi kolumbijského města spolu s dalšími dětmi bez domova. Využívala své „opičí“ schopnosti a mrštnost k drobným krádežím, aby se uživila.
Nová rodina a nový život
Z ulice se jí ujala rodina, která se o ni měla postarat. Namísto toho ji však využili jako novodobou otrokyni. Naštěstí ji nakonec zachránila sousedka. Ta se jí ujala, když bylo Marině asi čtrnáct let. Adoptovala ji a poslala do Bogoty za jednou ze svých dcer. Zde Marina začala konečně žít normální život a dala si jméno Luz Marina.
Nová rodina podnikala v textilním průmyslu a kvůli obchodu se brzy přestěhovali do Velké Británie. Zde se Marina vyučila kuchařkou a poznala i svého budoucího manžela. Na konci sedmdesátých let se provdala za bradfortského varhaníka a bakteriologa Johna Chapmana. Brzy se jim narodily dvě dcery.
S pomocí dcer se rozhodla svůj skoro hollywoodský příběh odvyprávět v knize Dívka beze jména. Snažila se zde zachytit veškeré své vzpomínky tak, jak je vyprávěla svým dcerám. Doufala také, že se díky knize třeba ozve její ztracená rodina.
Někteří odborníci však o pravdivosti celého příběhu pochybují. Je možné, že mysl takhle malého dítěte některé zážitky zkreslila, přibarvila, či naopak vytěsnila vzpomínky špatné a nahradila je smyšlenými. Po vydání knihy o Marině Chapman natočil dokument National Geographic, který ji vzal zpět do Kolumbie.
Jisté je, že život Mariny Chapman je více než zajímavý. Posouzení pravdivosti celého jejího příběhu už necháme na každém z vás.
Zdroj: The Guardian, dailytelegraph.com, npr.org, wikipedia.org
Autor: Michaela Pauerová
