Cejchování má v dějinách lidstva dlouhou historii, a ačkoliv už dnes není v moderní společnosti prováděno, za jistou formu označení lidí můžeme považovat také tetování. Rozdíl je ale v tom, že to si většina z nás zvolí dobrovolně.
Scény, které známe především z historických filmů odehrávajících se ve středověku, kdy byli lidé za pomoci rozžhaveného železa cejchováni, působí dost brutálně.
Označení a zhanobení na celý život
Těžko si lze představit, jakou bolest museli otroci či vězni při takovém mučení zažívat. Jen lehká popálenina o horký hrnec umí pořádně bolet a běžně po ní zůstane na těle jizva.
Původ tohoto mučení vychází právě z doby otrokářství. Ve starém Římě byli otroci a uprchlí gladiátoři označováni cejchem F na čelo, jelikož „fugitivus“ v latině znamená na útěku či utečenec.
Ve Francii se cejchování vězňů a zločinců používalo ještě v devatenáctém století a podobně jako starověcí Římané i oni označovali tyto lidi symbolem TF neboli travaux forcés, což v překladu znamená nucené práce.
Rejstřík trestů přímo na těle
I za Atlantským oceánem v severoamerických koloniích se cejchování stalo běžným způsobem označování lidí, kteří byli shledáni vinnými ze zločinů méně i více závažných. Například za cizoložství byli označeni písmenem A na hrudi, D znamenalo opilost a B vloupání nebo jiné rouhání.
S takovou značkou poté museli otroci žít až do konce života, což bylo často velmi ponižující a znemožňovalo jim to nelehké období jejich života utajit. Značka na čele nebo jiném viditelném místě byla většinou všeříkající.
Ani ženy nebyly ušetřeny
Označovány cejchem byly v minulosti také prostitutky. Na těle tak měly vypálenou značku svého majitele. Cejchování ale nebylo využíváno pouze k označování lidí, ale také jako samostatná mučicí metoda, která podobně jako bičování zanechávala na těle jizvy až do konce života.
Jednou ze zemí, kde se mučení cejchováním ještě v jednadvacátém století jako součást trestu a poprav užívalo, je Nová Guinea. Tato ostrovní země už sice zná moderní technologie, ale stále se zde najdou obyvatelé, jež loví zvěř za pomoci luku a věří v existenci duchů, čarodějnic a jiných nadpozemských bytostí.
I v této době zde docházelo k vraždění žen podezřelých z čarodějnictví. Součástí rituálního upálení bylo právě cejchování rozžhaveným řetězem, což tento už tak dost brutální trest smrti ještě umocnilo.
Dnes má tetování úplně jiný význam
Možná právě tato historie označování obyvatelstva cejchem s sebou nese negativní vnímání tetování v moderní době. Ještě naše babičky si totiž velmi často tetování u lidí spojovaly s pobytem za mřížemi.
Dnes už jde ale především o zdobení těla či způsob, jakým si zachovat památku na své děti, lásky nebo jiné příbuzné. Stále jde o bolestivou záležitost, jelikož je barva pomocí jehly aplikována přímo pod kůži, ale zásadní rozdíl je v motivaci a vlastním rozhodnutí si své tělo takto vyšperkovat. Doba jde navíc stále dopředu a tetování ani dnes nemusí být na těle na věky, jelikož už jsou známy metody, jak ho z těla odstranit.
Zdroj: extra.cz, en.wikipedia.org, torturemuseum.net
Autor: Karolína Stoczková
