V roce 1961 byl pořízen snímek malé dívky, osaměle zmítané na malém záchranném člunu v bahamských vodách. Námořníci, kteří ji náhodou objevili, nemohli uvěřit vlastním očím. Fotografie okamžitě obletěla světová média a dívka z ikonického snímku se stala známá jako „Mořský sirotek“.
Terry Jo strávila sama na moři 84 vyčerpávajících hodin, než byla zachráněna. Příběh o tom, jak se tam dostala, je mnohem děsivější a bizarnější, než si dokážete představit.
Roky šetřil peníze na uskutečnění snu
Dlouhou dobu snil Arthur Duperrault o tom, jak vezme svoji rodinu na plavbu po tropických mořích. Do roku 1961 se mu konečně podařilo našetřit dostatek peněz, aby si tento sen alespoň částečně splnil. Ještě téhož roku se se svou ženou Jean, čtrnáctiletým synem Brianem, jedenáctiletou dcerou Terry Jo a sedmiletou René vydali na Bahamy.
Kapitánem lodi byl veterán z druhé světové války
Rodina si pronajala luxusní dvoustěžňovou plachetnici Bluebelle a jako kapitán lodi byl najat Julian Harvey, Arthurův známý, bývalý stíhací pilot letectva a zkušený námořník. K plavbě se připojila i jeho novomanželka a začínající spisovatelka Mary Dene.
Duperraultovi a Harveyovi chtěli na lodi strávit týden, aby si vyzkoušeli život na jachtě s tím, že pokud vše půjde dobře, dovolenou si zopakují. Vypluli ve středu 8. listopadu 1961 z Miami a zamířili na východ k bahamským ostrovům. Cesta probíhala hladce, až na malé třenice mezi rodinami panovala pohoda. Několik dní strávili potápěním a sběrem mušlí na krásných plážích bahamských ostrovů.
Poslední dovolená v životě
Pátý den se zastavili v kanceláři ve vesnici Sandy Point, aby vyplnili formuláře pro opuštění Baham a návrat do Spojených států. „Byla to dovolená, jaká je jen jednou za život. Vrátíme se před Vánocemi,“ řekl tehdy Duperrault sloužícímu komisaři.
Poslední večeře
Večer si na palubě lodi dali slavnostní večeři. Unavená jedenáctiletá Terry Jo se odebrala spát do své kajuty, kterou běžně sdílela s mladší sestrou. Zbytek rodiny ještě zůstal spolu s Harveyovými v jídelně na palubě.
Uprostřed noci Terry Jo probudil křik jejího bratra: „Pomoc, tati! Pomoc!“ Nad hlavou slyšela běhání a dupání a pak jen zlověstné ticho. Šla nahoru, aby se podívala, co se děje. V jídelně našla ležet na podlaze svoji matku a bratra. Všude byla krev. Okamžitě věděla, že jsou mrtví.
Bluebelle se pomalu potápěla
Poté spatřila Harveyho, jak jde k ní. Zeptala se ho, co se stalo. Udeřil ji do obličeje a nařídil, ať se vrátí zpátky do podpalubí. Vyděšená dívka se vrátila zpět do své postele. Z kajuty ji však brzy vyhnala stoupající voda páchnoucí olejem. Uvědomila si, že se loď začíná plnit vodou.
Terry Jo vylezla zpět na palubu, kde opět narazila na Harveyho. Když se ho zeptala, zda se loď potápí, řekl že ano. Dal jí do ruky provaz od záchranného člunu, aby ho podržela. Dívka však byla tak rozklepaná, že jí lano vyklouzlo a člun se začal od lodi vzdalovat. Harvey skočil do vody za ním a Terry Jo už jen sledovala, jak mizí ve tmě.
Těsně před potopením lodi skočila do záchranného člunu
Vzpomněla si, že u kabiny byl přivázaný ještě jeden malý korkový záchranný člun, či spíše plovák. Odvázala ho téměř na poslední chvíli, když paluba luxusní jachty začala klesat pod jejíma nohama do oceánu. Podařilo se jí plovák vytlačit na volnou vodu.
Terry Jo neměla nic. Vodu, jídlo, nic, co by ji chránilo před chladem noci a vysokými teplotami ve dne. Na sobě měla jen tenkou bílou halenku a kalhoty. Příštích 84 hodin měla strávit sama, vydána napospas moři.
Na moři byla téměř neviditelná
Další den trpěla na rozpáleném slunci. Měla žízeň, hlad a plovák se pomalu rozpadal. Šance, že by Terry Jo zahlédl někdo v projíždějící lodi nebo letadle, byla malá. Její bílý plovák, halenka a blonďaté vlasy ji znemožňovaly identifikovat mezi množstvím bílých čepic padajících přes modrou hladinu moře.
Další den ji navštívily sviňuchy, které se poblíž držely několik hodin. Dívka byla vděčná za jejich společnost.
V noci se dostavilo vyčerpání a začaly halucinace. Terry Jo musela většinu času balancovat na nestabilním plováku. Boj o přežití v parných dnech a chladných nocích pokračoval až do čtvrtka. Tehdy již byla dívka v hlubokém spánku a na pokraji smrti, když ji spatřila posádka řecké nákladní lodi a zachránila ji.
Vznik ikonické fotografie
Jeden z členů posádky dívku vyfotil, jak mžourá do slunce a dívá se nahoru na plavidlo, které ji zachránilo. Obrázek se poté dostal na titulní stránku časopisu Life a byl sdílen po celém světě.
Zobrazit příspěvek na Instagramu
Co se vlastně na Bluebelle stalo
Než Terry Jo Duperrault v neděli v noci probudil křik bratra, Harvey už utopil svou ženu a postupně ubodal její rodinu. Podle pozdějšího vyšetřování manželku pravděpodobně zabil, aby získal její vysokou životní pojistku a úspory. Harvey měl velké finanční potíže a byl ženatý již popáté.
Arthur Duperrault se zřejmě stal svědkem toho, jak Harvey ženu zabil. Proto musel být i se zbytkem rodiny také odstraněn. Poté, co Harvey jachtu potopil, aby se zbavil důkazů, utekl na připraveném a vybaveném člunu i s mrtvolou malé René. Pro své nálezce a následně i policii měl připravenou historku o porouchání a potopení jachty a marné snaze o záchranu ostatních.
Raději zvolil sebevraždu
Nikdo dodnes netuší, proč vlastně nechal malou Terry Jo naživu. Co však nemohl tušit, bylo, že se dívka najde živá. Když uslyšel zprávu o její záchraně, vykoktal prý jen něco jako: „Ó můj Bože, to je úžasné.“ Následujícího dne ho pokojová služba v hotelu našla mrtvého. Bylo mu jasné, že po výpovědi malé Terry Jo a dalším vyšetřování by čelil trestu za několikanásobnou vraždu.
Terry Jo byla svěřena do péče své tety. V roce 2010, téměř o padesát let později, odhalila veřejnosti podrobnosti o noci, kdy byla vyvražděna její rodina, a o krušných dnech strávených na otevřeném moři. Knihu „Alone: Orphaned on the Ocean“ vydala spolu se svým psychologem a odborníkem na přežití.
Rok po jejím nalezení na moři bylo vydáno doporučení změnit barvu záchranných člunů na jasně oranžovou. Ta je v moři snáze identifikovatelná, než byl tehdy bílý člun z lodi Bluebelle.
Zdroj: historydaily.org, en.wikipedia.org, allthatsinteresting.org
Autor: Michaela Pauerová
