Celá jeho rodina v Osvětimi zahynula. Jeho pěsti ho udržely naživu. Jako boxer byl nucen bojovat pro zábavu německých důstojníků, kteří vedli nechvalně proslulý koncentrační tábor. Sázky byly vysoké. Ti, kteří zápas vyhráli, mohli žít a znovu bojovat, zatímco ti, co prohráli, byli posláni do plynové komory.
V roce 1941 vše nasvědčovalo tomu, že nadaný osmnáctiletý boxer Salamo Arouch je předurčen pro úspěšnou kariéru vítěze. Namísto toho, o dva roky později, byl chlapec, jeho rodina i sousedé a známí nahnáni do nákladních vozů. Vozů, které směřovaly do polských koncentračních táborů Osvětim a Osvětim-Březinka.
Salamo Arouch se narodil v roce 1923 v řecké Soluni do rodiny sefardských Židů. Otec byl přístavní dělník a stejně těžká fyzická práce čekala i na Salama a jeho bratra. Pomáhat otci v přístavu nosit těžké bedny a pytle začal již jako teenager.
Arouch měřil pouhých 168 centimetrů
Již od útlého věku se začal zajímat o box. Otec, který v něm správně rozeznal rodící se talent, ho v tom velmi podporoval a stal se jeho trenérem. Již ve čtrnácti letech vyhrál Salamo svůj první amatérský zápas. Do roku 1939 si mohl připsat již 24 knokautů.
Žádná prohra
Kvůli hbité práci nohou ho přezdívali Balerína. V roce 1938 vyhrál řecký šampionát v boxu ve střední váze. O rok později se stal šampionem celého Balkánu ve stejné kategorii. Poté, co byl povolán do vojenské služby a stal se členem armádního boxerského týmu, zvýšil svůj boxerský rekord na 27 vyhraných zápasů.
O matku a sestry přišel ihned po příjezdu
Válka byla pro rodinu Arouchů katastrofální. Po okupaci Řecka nacisté vyhladili téměř celou soluňskou židovskou populaci. Přežilo pouze kolem dvou tisíc lidí ze sedmačtyřiceti tisíc soluňských Židů. Poté, co byla Salamova rodina převezena do Osvětimi-Březinky, dostal Salamo, který nebyl zvyklý prohrávat, první ránu.
Jeho matka a všechny tři sestry byly okamžitě poslány do plynu. Poté, co Salama opláchli hadicí, oholili a na předloktí mu vytetovali číslo 136954, ho dozorci za doprovodu psů a bičů odvezli do centra tábora.
Zobrazit příspěvek na Instagramu
Druhý den při nástupu se statný nacistický důstojník SS zeptal, zda jsou mezi nově příchozími nějací boxeři. Aroucha postrčili dopředu lidé, kteří ho znali. Poté, co si ho velitel, vášnivý fanoušek zápasů, prohlédl, zeptal se ho, zda je ochotný hned bojovat. „Byl jsem velmi vyděšený a vyčerpaný z toho, že jsem byl celou noc vzhůru a nejedl,“ vzpomínal Arouch pro magazín People. „Ale řekl jsem ano.“
Byl rozhodnutý se nevzdat a přežít
Dostal rukavice a nařízení bojovat proti dalšímu židovskému zajatci Chaimovi. Během několika minut ho knokautoval. Toto osudné kolo proti nešťastnému polskému soupeři vyhrál. Od té doby až do evakuace Osvětimi v lednu 1945 zvítězil ve zhruba 200 zápasech.
Boj na život a na smrt
To vše pro pobavení nacistů, toužících po pohledu na krvavý boj a násilí. Bylo to jako kohoutí zápasy, které se odehrávaly ve skladišti. Strážci tábora křičeli, pili a uzavírali sázky na tyto boje na život a na smrt.
Nelítostný boj měl jednoduchá, ale brutální pravidla. „Bojovali jsme, dokud jeden nepadl, nebo se jim z toho sledování neudělalo špatně,“ vzpomínal Arouch. „Neodešli, dokud neviděli krev.“ Zápasu zpravidla předcházely žonglérské kousky cikánských vězňů a tančící psi, jako doplněk zábavy německých důstojníků.
Zápasy se konaly dvakrát týdně, někdy i vícekrát. Na vítěze čekala polévka a porce chleba navíc. Poraženého čekala pouze smrt. Jeho boj byl ukončen kulkou nebo plynovou komorou.
Díky tomu, že se stal Arouch jedním z osvětimských gladiátorů, dostával větší příděly jídla než ostatní. Také ho čekaly lehčí pracovní povinnosti. Jeho status bojovníka mu přinesl úřednickou a kuchyňskou práci a úlevu od plynových komor.
Často bojoval proti o dost většímu a těžšímu soupeři
Snad nejblíže smrti byl v rukou profesionálního boxera, mnohem těžšího Klause Silbera, který ho málem knokautoval. Arouch se naštěstí vzpamatoval, vstal a knokaut oplatil. Soupeř už se zvednout nedokázal. Arouch zvítězil a Silber, tak jako další poražení, navždy zmizel.
Celá rodina zde zemřela
Přestože se Arouchovi dařilo zůstat naživu, jeho otec a bratr v táboře zemřeli. Otce popravili, když onemocněl, bratr byl zastřelen, protože odmítl vytrhávat z mrtvol zlaté zuby. Salamo bojoval dál, vědom si toho, že každý zápas může být jeho poslední. „To, co mě udrželo naživu, bylo spalující odhodlání jednoho dne říct světu, co jsem viděl v Osvětimi,“ přiznal později Arouch v rozhovoru.
Manželku poznal v táboře
V roce 1945 byl přesunut do tábora v Bergen-Belsenu, kde byl nucen k tvrdým pracím. Zde po soubojích nacisté netoužili. Podařilo se mu přežít až do osvobození tábora v dubnu 1945.
Poté zde začal pátrat po příbuzných, bohužel již nikoho nenašel. Setkal se zde však s vězenkyní z tábora Martou Yechielovou, sedmnáctiletou sousedkou z jeho rodné čtvrti, která také přišla o všechny příbuzné.
V listopadu se vzali a společně emigrovali do Izraele. Arouch vstoupil do armády a ještě nějakou dobu se věnoval boxu. Odehrál několik zápasů, až prohrál. Poprvé byl poražen. Nastal tak prý čas se s boxem rozloučit. Později se začal v Tel Avivu věnovat přepravě a stěhování a rozjel úspěšné podnikání.
V roce 1988 se do Osvětimi vrátil
Bylo to na tři měsíce, jako poradce filmu Vítězství ducha. Ten vznikl na motivy Arouchova života. Boxera v hlavní roli ztvárnil Willem Dafoe. Snímek Roberta Younga byl prvním filmem, který se v Osvětimi natáčel.
Návrat do Osvětimi byl pro Aroucha strašným zážitkem. „V duchu jsem viděl své rodiče a začal jsem plakat. Plakal jsem a plakal a nemohl jsem spát,“ řekl v pozdějším rozhovoru.
V roce 1994 utrpěl Salamo Arouch mrtvici. Od té doby se o něj musela starat jeho žena, se kterou má čtyři děti. Manželství trvalo krásných šedesát čtyři let, až do jeho smrti. Boxer z Osvětimi zemřel v roce 2009.
Zdroj: theguardian.com, independent.co.uk, people.com, wikipedia.org
Autor: Michaela Pauerová
