Ve starověkém Římě byla kriminalita poměrně vysoká. Bohužel se projevila nejen na dospělých, kteří byli zkaženi dobou a svým okolím, ale i na dětech, které mnohdy za své činy ani nemohly.
Samozřejmě, že někdy byly děti zkrátka výrostci, kteří chtěli tropit neplechu, což se nakonec změnilo v závažné sociální problémy, se kterými rodiče nedokázali nic udělat.
Mnohdy šlo ale o to, že byly děti špatně vychované a ke svým rodičům cítily právoplatnou averzi. Někdy kvůli tomu docházelo k brutálním vraždám, kdy syn či dcera zabili vlastní matku s otcem. A za to museli být podle tehdejšího zákona náležitě potrestáni.
Nikdy netrpěli sami. Pod hladinou skončili ve společnosti zvířat
Poté, co byl mladý provinilec zatčen a uvězněn, byl obalen vlčí kůží a na nohy dostal dřevěné sandále. Měl se díky tomu cítit jako zvíře, což, jak později pochopíte, pomohlo při jejich popravě.
Po několika dnech ve vězení byl odsouzenec vhozen do pytle společně s hladovým psem, hadem, opicí či cvičeným zápasnickým kohoutem. Někdy bylo zvíře jedno, jindy dokonce několik.
V pytli se rychle začalo zápasit, každé ze zvířat na odsouzence útočilo, na popravu se mnohdy přišly podívat celé davy. Okolí odhadovalo, které ze zvířat má právě v boji navrch a kolik tržných ran už odsouzený získal.
Jak tělo po takovém zápase vypadalo, se ale nikdy nikdo nedozvěděl. Pytel byl totiž nakonec zatížen a vhozen do vody. Někdy se v něm ještě několik těl hýbalo, jindy již byli všichni mrtví.
Bohužel v tomto případě nešlo pouze o odsouzení mladistvého za jeho zločiny, ale také o týrání zvířat. Jenže to bylo v té době v Římě poměrně běžné, a nikdo se tím proto nezabýval.
Na čas nahradily pytel arény. Starý zvyk byl ale brzy obnoven
Ve třetím století se na nějaký čas od uzavírání obětí do pytle upustilo. Tehdy byli lidé místo toho shromážděni u arény, do které byl zločinec vhozen společně s několika lvy.
Ti na rozdíl od zvířat v pytli měli šanci se zachránit. Roztrhali svou oběť na kousky a byli panovníkem pochváleni za dobře odvedenou práci.
Ale ke starému zvyku s pytli se po několika letech vrátil císař Konstantin, který na začátku čtvrtého století opět zavedl boj několika zvířat s člověkem a jejich společnou smrt pod hladinou.
Podle všeho byl tento trest provozován až do osmnáctého století, ačkoli tou dobou už nebyl příliš běžný a šlo spíše o výjimky. V mnoha místech se podmínky poprav lišily, především v použitých zvířatech.
Výsledek byl ale vždy stejný: několik mrtvých těl, která byla společně odsouzena ke svržení do hlubin vod.
Autor: Šárka Cvrkalová
