V zoologické zahradě lidé obdivují především zvířata, která jinak nemají ve volné přírodě možnost zahlédnout. Co kdybychom vám řekli, že existují případy, kdy se v zoo za mřížemi objevili také lidé? Nejde o žádný vtip, nýbrž o smutný životní příběh mladého afrického pygmeje, který se odehrál ve dvacátém století.
Ota Benga byl pygmej, který vyrůstal v rovníkové části Konga poblíž řeky Kasai ve svém kmenu s názvem Mbuti. Počátkem dvacátého století na toto území vtrhly belgické milice a s domorodými obyvateli neměly slitování.
Stal se obětí západních civilizací
Otovi se jako jedinému z rodiny podařilo přežít, ale osud mu přichystal další životní útrapy. Do Afriky se tehdy vydal dobrodruh Samuel Verner, který měl do Spojených států amerických přivézt pygmeje, aby je mohla jeho společnost vystavovat v rámci expozice o evoluci.
O tom, jak Bengu Verner získal, koluje mnoho historek, ale nejpravděpodobnější verzí je, že ho odkoupil jako otroka. Verzi si samozřejmě přibarvil jako záchranu Otova života před kanibaly. Poté už s ním a několika dalšími pygmeji mířil zpět do USA.
Příjezd do USA ve velkém stylu
Poté, co připluli do Missouri, se všichni afričtí domorodci stali senzací a atrakcí pro davy lidí. Obzvláště pak Ota, který měl zbroušené zuby do špiček a kolovaly o něm různé historky. V rámci výstavy si všichni pygmejové prožili spoustu ponižování.
Poté měli možnost se vrátit zpět do Afriky, což také udělali. Ota však zatoužil po návratu do USA a s Vernerem přicestoval zpátky. Nejdříve působil v přírodovědném muzeu v New Yorku, ale opět čelil ponižování a nebyl zde příliš šťastný.
Ředitel muzea tak Vernerovi navrhl, aby ho přesunul do zoo v Bronxu. Původně neměl být exponátem, ale ošetřovatelem zvířat. Vedení si však všimlo, že Ota budí u návštěvníků více pozornosti než samotná zvířata, a chtěli tento potenciál využít.
Z muzea rovnou do zoo
Jediným jeho přítelem se stal orangutan Dohong, a proto ho nastěhovali k němu do výběhu. Od roku 1906 se tak stal lidským exponátem, a to více než čtyřicet let poté, co bylo v Africe zrušeno otroctví.
Afroamerická komunita se kvůli tomu začala bouřit, ale byla zde také početná skupina lidí, kterým se nápad orangutana a pygmeje v jednom výběhu líbil.
Zvýšila se návštěvnost zoo a s odpůrci se vedení zoo vypořádalo tvrzením, že je Ota je ve výběhu dobrovolně a pobírá za to plat. Pravda ale vyšla na povrch a afroameričtí duchovní se Oty zastali před soudem.
Když byl propouštěn ze zoo, vrhly se na něj davy nadšenců a zoufalému pygmeji nezbylo nic jiného než se bránit i trochu násilným způsobem.
Pobouření a propuštění do normálního života
Nakonec byl ze zoo odveden bez přítomnosti novinářů a putoval do jednoho ze sirotčinců. Pod patronátem reverenda Gordona byl přemístěn do Virginie, kde žil normální život s početnou rodinou vdovy po místním pastorovi. Chodil do školy, dokonce si později našel zaměstnání v továrně a dokázal se zapojit do místní komunity.
Ačkoliv se zdálo, že byl Ota šťastný, opak byl pravdou. Stále toužil po jiném životě, ale návrat do Afriky v době první světové války nebyl možný. Občas ho místní lidé viděli, jak rituálně tancuje kolem rozdělaného ohně. Jeho smutek se stupňoval, ale nikdo z jeho okolí tomu nepřikládal moc pozornosti.
Zoufalý Ota se v březnu roku 1916 rozhodl se smutným osudem vypořádat po svém. V noci se vytratil z postele, v kůlně si vzal zbraň a sám si prostřelil srdce. Bylo mu pouhých třiatřicet let.
Zdroj: en.wikipedia.org, theguardian.com, reflex.cz, lifee.cz
Autor: Karolína Stoczková
