Když bylo Adrianovi třicet, musel se vyrovnat se smrtí své matky. Ta podlehla zákeřné nemoci a zemřela ve věku šedesáti let. Podporou byl mladému muži jeho otec, kterému tehdy bylo padesát osm let. Oba nakonec smrt blízké osoby překonali, Adriana by ale nikdy nenapadlo, že se jeho otec podruhé ožení.
Článek byl zpracován na základě příběhu čtenáře, který nám jej zaslal pomocí e-mailu. Fotografie jsou pouze ilustrační a jména osob byla na žádost čtenáře pozměněna.
„Když mi táta pět let po smrti mojí matky řekl, že si našel přítelkyni, nebyl jsem nadšený. Bojoval jsem sám se sebou a přál si, aby byl táta zase šťastný,“ popisuje Adrian.
„Nakonec jsem se s tím smířil a popřál mu štěstí. Myslel jsem si, že si ve třiašedesáti našel nějakou podobně starou ženu, se kterou si budou užívat společný důchod na zahrádce u malého domku. Pak teprve mi ale řekl, s kým že to chodí.“
Sehnal mi mladou macechu
Když otec poprvé pozval Adriana na večeři s novou přítelkyní, řekl mu, že si budou určitě rozumět. „Doufal jsem v to, ale rozhodně jsem si nemyslel, že si s ní budu rozumět proto, že je ve stejném věku jako já,“ vysvětluje Adrian.
„Když jsem tehdy přišel do restaurace a oni spolu už seděli u stolu, myslel jsem si, že jde o nějaký vtip. Když mi došlo, že to táta myslí vážně, hodně jsem se přemáhal, abych na schůzce působil klidně.
Několikrát jsem se zasmál jejím vtipům, dělal jsem, že se bavím. Ale byl jsem tak vykolejený, že na mně asi bylo poznat, jak je mi celá situace nepříjemná. Po příchodu domů mi pak otec volal a ptal se, co na jeho novou známost říkám.“
Adrian otci upřímně řekl, že si myslí, že vztah s o tolik mladší ženou není úplně v pořádku. I tak se ale snažil dodat, že je to otcova věc, a pokud chce zbytek života trávit vedle někoho, kdo mu bude připomínat, jak je starý, on mu to bude jenom přát.
„O dva roky později požádal otec svou přítelkyni o ruku. Tou dobou už jsem se s tím smířil. Nakonec se ukázalo, že ho má asi opravdu ráda, snažila se komunikovat i se mnou a proti své vůli jsem si musel přiznat, že ji začínám mít i rád,“ svěřuje se.
Když s ní trávím čas, je to pořád divné
Dnes už si Adrian na svou macechu natolik zvykl, že nemá problém s ní občas zajet na nákupy nebo na bazén. „Ona nemá auto, takže kdykoli táta nemá čas a já jsem po ruce, někam vyrazíme,“ píše čtenář.
„Pravda je, že si společný čas docela užívám,“ přiznává. Dodává ale, že ať už jde se svou novou matkou kamkoli, lidé se na ně dívají jako na pár. „Vypadáme vedle sebe jako manželé. Často nás tak i prodavači v obchodech oslovují,“ popisuje.
Adrian podle svých slov nemá často ani na to, aby všechny kolem sebe opravoval. Když mu tak někdo řekne, že jeho manželce nový svetr opravdu sluší, on proto ani neprotestuje a jen za sebe i za ni poděkuje.
„Někdy se tomu zasmějeme, jindy nás to otravuje. Záleží na náladě. Obvykle to ale bereme s humorem. Jediný, komu to vadí, je můj táta. Ten si ale neměl hledat tak mladou ženu, když nechtěl, aby si ji lidé pletli s jeho snachou.“
I když v prvních měsících měl Adrian problém s tím, že si jeho otec našel vztah s mladší ženou, nakonec se spřátelili. To, že by s ní ale navázal nějaký jiný vztah, jak se někteří lidé smějí, podle něho nehrozí.
Autor: Šárka Cvrkalová
