Po propuštění ze zaměstnání jsem absolutně nevěděl, co budu dělat. Chtěl jsem budovat kariéru v pojišťovnictví. Nakonec mě z pracovního úřadu dohnali až k pokladně do obchodního domu. Někdy se za to ještě stydím.
Článek byl zpracován na základě příběhu čtenáře. Fotografie jsou pouze ilustrační a jména osob byla na žádost čtenáře pozměněna.
Slibná kariéra se nekonala
Po střední škole jsem byl nadšený a plný elánu. Začal jsem pracovat v call centru jedné velké pojišťovny. Kdyby mi někdo tehdy řekl, že tam vydržím celých 15 let, nevěřil bych tomu. Tehdy nám slibovali kariérní růst a mně se vidina postupu a šplhání na vyšší pozice v pojišťovně líbila. Peníze tam taky nebyly špatné.
Jenže postupně jsem si na práci zvykl a nadšení pomalu opadalo, práce mi zevšedněla a byl jsem rád, že tam mám svůj relativní klid v pohodlném křesle a se sluchátky na uších. Nikam výš jsem se už nehrnul. Později však přišla nabídka, že bych mohl vést svůj tým.
Šel jsem do toho, jenže náš ředitel zjistil, že nejsem vhodný typ na vedení týmu, a po dvou měsících mě vyhodil.
Potupná cesta na úřad práce
Nezbývalo mi nic jiného než se po letech poprvé v životě vydat na úřad práce. Když jsem se tam přišel zaregistrovat, cítil jsem se mezi těmi lidmi nepříjemně. Paní, kterou mi přidělili, abych rychle získal novou práci, se se mnou bavila arogantně, jako bych byl jen kus nějakého hadru.
Vlastně jsem se jí nedivil, když jsem viděl, jaká tam chodí individua. Řekla mi, že si můžu udělat kurz na nočního hlídače a jít obcházet a hlídat autobazary, nebo můžu jít do obchodního domu k pokladně. Snažil jsem se hledat i sám lepší práci, myslel jsem si, že mám na víc. Nakonec jsem vzal tu pokladnu. Koneckonců do teď jsem taky seděl celé roky na židli.
Nedošlo mi, že mě všichni poznají
Školení trvalo asi hodinu a už jsem sám seděl za pokladnou. Po pár dnech jsem u vedlejší pokladny uviděl platit kolegu z předchozí práce. Celý jsem zrudnul a doufal, že si mě nevšimne.
Cítil jsem se, jako bych klesl na samé dno. Po patnácti letech v pojišťovně najednou za pokladnou v supermarketu. Styděl jsem se za sebe. Ale ta práce mě baví. Dokážu u toho krásně vypnout hlavu. A čas za pokladnou ubíhá taky rychle. Navíc jsem si tady našel novou přítelkyni. Jen mám pořád strach, koho z předchozího zaměstnání tady zase potkám.
Autor: René Podhrázský
