Spory mezi manželkou pana Alberta a sousedy, kteří žijí v rodinném domku hned vedle nich, se táhnou již několik let. Během této doby si již Albert stihl zvyknout, že sousedovic rodině nemůže jeho žena přijít na jméno. Nesympatie jsou v tomto případě vzájemné.
Článek byl zpracován na základě příběhu čtenáře. Fotografie jsou pouze ilustrační a jména osob byla na žádost čtenáře pozměněna.
Na hádky a naschvály už si Albert zvykl. Nikterak se do nich nezapojoval, protože na rozdíl od své ženy proti sousedům nic extra neměl. Vždy ale stál na straně své manželky.
Naučil jsem se všechno kolem sousedů přecházet
Už si ani nevzpomenu, kdy došlo k vůbec prvnímu sporu. Pár let zpátky už to totiž bude a nedůležité věci si já zkrátka nepamatuji.
Moc dobře ale vím, že manželka začala naše sousedy doslova nesnášet. Nesympatie mezi nimi byly vzájemné, takže si neměli co vyčítat.
Já se však naučil do ničeho nezasahovat, ničeho se neúčastnit a všechno, co se týkalo sousedů, prostě přecházet a přehlížet.
Ačkoli jsem s tím nesouhlasil, vždycky jsem se postavil za svoji ženu
Ať už se mezi mojí ženou a sousedy dělo cokoli, nesouhlasil jsem s tím. Když si třeba doma stěžovala, co hrozného jí zase provedli, zpravidla jsem se k tomu nevyjadřoval.
V každém případě jsem se ale vždy postavil za svoji manželku, protože přeci jen tohle se ode mě očekávalo. Jejich spory šly mimo mě, ale ženy jsem se zastat uměl.
Poslední dobou jsem měl pocit, že se spory mezi nimi začínají vymykat kontrole. Ženě jsem nic neřekl, protože by to pochopila jako můj zájem o věc a začala by si ještě více na sousedy stěžovat.
Rozhodla se k radikálnímu kroku. Naprosto mě tím šokovala
Hádky a spory mezi mojí ženou a sousedy se táhnou už několik let. Nikdy ale nepadlo slovo o tom, že bychom měli vyklidit pole. Až donedávna.
Manželka jednou zase přišla vytočená a brblala cosi o tom, že soused schválně podpálil listí na zahradě v okamžiku, kdy ona pověsila čisté prádlo.
Nejdříve naštvaně pochodovala po místnosti, poté bouchla rukou do stolu, aby si získala moji pozornost, podívala se mi do očí a rázným hlasem mi oznámila, že se stěhujeme. Byl jsem v šoku!
Není to žena, která by se vzdávala. Přesto utekla z boje
Moje žena rozhodně není ten typ, který by se vzdával, nebo snad uznal svoji porážku. Ba spíše naopak, vždycky a za všechno se prala jako lvice.
Roky hádek se však podepsaly i na ní a ona se mi ve slabé chvilce přiznala, že už na to nemá sílu. Proto mě požádala, zda bychom se mohli odstěhovat.
Nejdříve jsem nesouhlasil, na tom domě jsem nechal ruce, vlastními silami jsem ho vypiplal. Když jsem ale viděl, jak je nešťastná a utahaná, nakonec jsem souhlasil. Dům prodáváme. Až se najde kupec, přestěhujeme se do menšího bytu na opačné straně města.
Autor: Natálie Kabourková
