V mládí jsem se moc dobře neučil, zkrátka mě to nebavilo, čas jsem raději trávil venku na vzduchu. Když jsem zjistil, že na našem třídním srazu bude i tehdejší profesorka matematiky, vůbec se mi tam nechtělo.
Rodiče ze mě chtěli mít maturanta
Tehdy na základní škole jsme se museli všichni rozhodnout, kam budeme dál pokračovat. Nebyl jsem zase totální hlupák. Chtěl jsem jít na učiliště, kde by studium nebylo tak náročné a mohl bych se vyučit nějakému zajímavému řemeslu.
Jenže moji rodiče pro to neměli pochopení. Přestože viděli, že už na základní škole zrovna velkým nadáním na vysedávání u knížek neoplývám, poslali mě na obchodní akademii. Já bych tehdy samozřejmě asi ani neudělal přijímací zkoušky, ale můj otec se znal s ředitelkou té školy, a tak jsem ani zkoušky dělat nemusel.
Studium pro mě bylo utrpení, všichni si ze mě utahovali
Dnes už to rodičům nemám za zlé, mysleli to se mnou tehdy dobře. Alespoň teď díky maturitě můžu dělat mistra v jedné továrně. Jenže prokousat se k tomu maturitnímu vysvědčení pro mě byl skoro nadlidský výkon. Byl jsem ve všem dost pozadu, spolužáci si v tomto ze mě většinou dělali legraci.
Nejhorší pro mě byla matematika, kde si na mě profesorka dost zasedla a neměla mě ráda. Když nás čekal třídní sraz, dozvěděl jsem se, že tam bude taky, a dost mě to odrazovalo, ale nakonec jsem si řekl, že se nic hrozného nemůže stát, a rozhodl jsem se tam jít.
Všichni jen seděli a nikdo nic neudělal
Na srazu jsem se, pravda, necítil zrovna dvakrát dobře. Bylo vidět, že i po dvaceti letech se na mě někteří spolužáci dívali skrz prsty. Chýlilo se k půlnoci a naše paní profesorka se chystala odejít domů. Když se zvedla ze židle, zavrávorala, upadla a zůstala bezvládně ležet na zemi.
Hospoda zmlkla a nikdo se ani nehnul. Hned jsem se k ní sklonil a začal na ni mluvit. Nereagovala. Zkoušel jsem, zda má nějaký puls, ale vypadalo to, že má zástavu srdce. Začal jsem ji oživovat. Mám kurz první pomoci, protože jsem od mládí člen dobrovolných hasičů. Všichni jen koukali. Ukázal jsem na jednu spolužačku a řekl jí, ať okamžitě zavolá sanitku.
Až do jejího příjezdu jsem prováděl masáž srdce a po příjezdu záchranky se podařilo životní funkce naší paní profesorky obnovit. Když ji sanitka odvezla, museli jsme si dát ještě několik panáků a všichni mi s obdivem zatleskali, že jsem dokázal udržet chladnou hlavu.
Článek byl zpracován na základě příběhu čtenáře. Fotografie jsou pouze ilustrační a jména osob byla na žádost čtenáře pozměněna.
Autor: René Podhrázský
