Rozhlédla jsem se, jestli něco nejede a já mohu bezpečně přejít silnici. V tom okamžiku jsem si všimla něčeho podivného. Ještě jednou jsem se pro jistotu otočila a dostala strach.
Článek byl zpracován na základě příběhu čtenářky. Fotografie jsou pouze ilustrační a jména osob byla na žádost čtenářky pozměněna.
Nebylo mi ani trochu příjemně. V hlavě se mi praly dvě myšlenky – jedna mi napovídala, že se mi to určitě jen zdálo, kdežto ta druhá potvrdila, že tohle není tak úplně v pořádku.
Přesčasy na denním pořádku
Během posledního roku jsem v práci pomalu více než doma. Bohužel i u nás koronavirus způsobil nemalé komplikace.
Přesčasy jsou na denním pořádku a přiznám se, že je to hodně únavné. Mnoho kolegyní bylo nuceno zůstat doma s dětmi a počet lidí v práci se tak razantně snížil.
Manžel s tím nesouhlasil
Asi nikdo z nás nechtěl pracovat tolik hodin. Zpočátku jsme to vnímali pozitivně, přeci jen jsme měli za přesčas více peněz. Pak nás to ale začalo hodně zmáhat.
Manžel mi několikrát přiznal, že má o mě strach. Nechtěl, abych se vracela domů sama pozdě večer. Snažila jsem se ho uklidnit, že se mi nic nestane – zpravidla jsem v tu dobu už mnoho lidí nepotkala. Sama jsem strach neměla.
Všimla jsem si něčeho divného, když jsem přecházela silnici
Opět jsem se vracela domů o tři hodiny později. Blížilo se k půlnoci a na ulici nebyl ani živáček. Cítila jsem celý den v práci na nohou a opravdu jsem se těšila domů.
Když jsem přecházela silnici, rozhlédla jsem se, zda nic nejede. V tom jsem si všimla něčeho divného, proto jsem se ohlédla ještě jednou. Nezdálo se mi to.
Kousek za mnou stál muž. Nejdříve mi hlavou proběhlo, že je to náhodný kolemjdoucí, ale rychle mi došlo, že kopíruje můj pohyb. Když jsem šla – šel taky. Když jsem zpomalila, i jeho chůze byla pomalejší.
Dostala jsem strach
Domů mi zbýval ještě kousek cesty a já dostala strach. Během chviličky už nebylo pochyb o tom, že mě ten muž pronásleduje.
Cítila jsem jeho pohled v zádech a schválně, i přes veškerou únavu, jsem přidala do kroku. Ve snaze ho rozptýlit jsem vytáhla z kabelky telefon a snažila se dovolat manželovi.
Zmocnila se mě panika, když telefon nezvedal. Kolem mě nikdo nebyl a muž za mnou mě stále sledoval. Nakonec jsem se uchýlila k tomu, že jsem předstírala, že s někým telefonuji.
Schválně jsem mluvila nahlas, aby dotyčný slyšel, že s někým telefonuji, a kdyby se o něco pokusil, neměl by to tak snadné. Ani nevíte, jak se mi ulevilo, když jsem došla až ke vchodovým dveřím.
Jen co za mnou zapadl zámek, všechno ze mě spadlo. Od té doby mě manžel doprovází domů a já se cítím bezpečněji.
Autor: Natálie Kabourková
