Andrea měla vždy za to, že přítel její dcery je slušný chlap. Proto ji velmi znepokojilo, když si jednoho dne všimla několika podlitin na její paži. Samozřejmě ji hned napadlo to nejhorší, dnes se za ty myšlenky ale stydí.
Článek byl zpracován na základě příběhu čtenářky. Fotografie jsou pouze ilustrační a jména osob byla na žádost čtenářky pozměněna.
„Mojí dceři Lucce je 25 let a má přítele Karla, který je o dva roky starší. Vždy jsem ho považovala za sympaťáka, který pro mou dceru dělá jen to nejlepší. Vztah jsem jim přála a dnes zase přeji,“ vypráví.
„Byla ale jedna chvíle, kdy jsem si neprávem přála, aby Lucka nikdy Karla nepotkala. Měla jsem totiž za to, že je násilník, který mé dceři ubližuje. Ukázalo se ale, že je pravda úplně jiná.“
Na modřiny jsem se jí zeptala až po rozhovoru s manželem
Když se jednou Lucka stavila u rodiny na návštěvě, Andrea si všimla, že má na rukou několik podlitin. Měla tehdy i přes poměrně teplé počasí dlouhý rukáv a ona automaticky usoudila, že se její dcera snaží modřiny skrýt.
„Když Lucka odešla, ptala jsem se manžela, zda si modřin všiml. Souhlasil, že to je divné, ale nechtěl vyvozovat žádné závěry. Tvrdil, že se mohlo Lucce něco stát v práci, nebo upadla ze schodů a nesvěřila se nám.
Já si samozřejmě začala myslet, že ji její přítel fyzicky týrá. Tím spíš jsem byla přesvědčená, když jsem se jí na to další den zeptala a ona mi odpověděla něco, co mi přišlo jako ta nejhorší lež na světě.“
Prý chodí na bojová umění
Andrea druhý den zašla za svou dcerou a jen tak mezi řečí se jí zeptala, co se jí stalo, že má ruce samou modřinu. „Ten den měla tílko a bylo vidět, že má podlitiny na obou rukách. Měla jsem jasno,“ přiznává.
„Když Lucka řekla, že chodí na bojová umění, ale nic mi nechtěla říkat, abych se o ni nebála, přišlo mi to jako ta nejhorší lež na světě. Proto jsem jí také hned řekla, že jestli se mezi ní a Karlem něco děje, měla by mi to říct. Ona mi odpověděla, že nemá na takový hloupý rozhovor čas.“
O týden později zazvonila u mých dveří
Andrea si týden dělala hlavu s tím, co by měla dělat. Její muž situaci neřešil. Začal věřit tomu, že se něco děje, ale trval na tom, že si to musí dcera vyřešit sama. Nikdo ale nečekal, co se stane.
„Po týdnu od mé návštěvy zazvonila Lucka u nás večer doma a požádala mě, abych s ní jela na výlet. Prý mi chce něco ukázat. Byla jsem ráda, že se se mnou baví, po posledním rozhovoru jsem měla dojem, že je naštvaná.
Neptala jsem se na nic a jela s ní. Zastavily jsme před budovou, kterou jsem vždy považovala za místo, kam chodí pracovat lidé do kanceláří. Ve spodním patře ale otevřela dveře a zavedla mě do tělocvičny. Neměla jsem ani tušení, že tam nějaká je.“
Když se Andrea posadila na lavičce a čekala na svou dceru, až se v šatně převlékne, bylo jí už vše jasné. Když ji pak na tréninku pozorovala, jak schytává jednu ránu za druhou, ale ještě víc jich rozdává, zastyděla se, že si o Karlovi myslela něco špatného.
„Když jsme s dcerou jely domů, ptala se mě, jak se mi její výkon líbil. Omlouvala jsem se jí, ona ale jen řekla, že Karel o mém myšlenkovém úletu nic neví a ani se nedozví. A já si v duchu přála, aby místo svému kolegovi v kurzu má dcera jednu vrazila raději mně za mou hloupost.“
Autor: Šárka Cvrkalová
